Dres, co vám bere sex

(CYKLO) O dresech a cyklistickém oblečení jsem tu už párkrát psal, nyní je však situace vážná. Vypadá to, že kvůli této specifické garderóbě pozbydu u své ženy veškerou důstojnost. A co víc: při pohledu na mé tělo nasoukané do cyklohadrů ji prý přechází veškerá chuť na sex! Samozřejmě se mnou…

Začalo to už tuto zimu, která byla nebývalé dlouhá. Koupil jsem si návleky na nohy, resp. na boty a nemohl jsem si je vynachválit. Dřív mi mrzly prsty u nohou, ani dvoje ponožky to nezachránily, teď je teplo. Pořídil jsem si také novou bundu, která je velmi těsná a nepříliš dlouhá. Celkově jsem prý vypadal jako kosmonaut – v tom lepším případě. V tom horším jako ufoun. Smály se mi i naše malé děti. Já však vydržel.

Skutečná krize nastala před nedávnem, kdy se jarní vzduch na pár dní změnil v letní a já vyrazil v novém dresu. Je z nejmodernějšího, hebkého materiálu, který je velmi příjemný na těle. Dres je hodně přiléhavý, doslova obepínající. Je kanárkově žlutý, s černými prvky, a když k němu přidám černé kalhoty se světlými prvky po stranách, vypadám prý trochu jako vosa.

Vypadat jako hmyz by nebylo to nejhorší. Horší je, že mám asi tři, čtyři kilo nadváhy (176cm/77kg), které se mi už roky drží na břichu. Když se nafouknu nebo pořádně naobědvám, břicho mi komicky vystoupne. Přiléhavý a světlý dres mi ho zvětšuje tak, že vypadám (paradoxně) jako podvyživé děti s nafouklými bříšky. Ale to vůbec nejhorší jsou prý prsa. Při pohledu na mne manželka usoudila, že mám sice slabé, ale rozhodně viditelné jedničky. Dres mi je hezky vyrýsuje, dokonce i s bradavkami. Velmi bizarní je to ve chvíli, kdy dres trochu rozepnu a lezou mi z něj chlupy, co mám na prsou. Chlupaté jedničky.

Když jsem se na sebe onehdy v tomto funkčním cyklistickém oblečení, navíc v helmě, brýlích, s klapajícícmi hurvínkovskými boty s SPD, podíval do zrcadla, musel jsem se sám sobě taky smát. Vypadal jsem vážně jako šášula.

Mou radost z cyklistických výletů to však nijak nekazí. Jezdím stále a posměšků nedbám. Výhoda z hlediska rodinného života je i ta, že žena mne raději rychle „vypustí“ na vyjížďku, než aby se na mne takto vystrojeného dlouze dívala, čímž by si mne mohla trvale zošklivit a mne by zase jen zdržovala.

Ptal jsem se jí také, jací muži jsou tedy sexy, když ne ti v cyklistickém, na což odvětila: „Takoví ty drsnější, ty kovbojové…“ Že bych tedy přešel z cyklosedla do toho koňského? To spíš vytáhnu ze skříně nějaké hodně staré bavlněné tričko s nápisem Marlboro a fotkou toho drsného chlápka. Třeba to zabere.

Psáno pro časopis Cykloturistika