Cyklistické zkracovačky prodlužovačky

Stává se mi to s železnou pravidelností. Chci si zkrátit cestu a ve skutečnosti si ji prodloužím. Ne ani kilometrově, ale časově určitě. Posledně se mi to přihodilo v horách, někde ve výšce okolo 1200 metrů.

Horský terén k podobným expedicím skutečně vybízí. Je to takové vábení. Mapa vám ukazuje, že do cíle se dostanete po značené cyklistické trase, jenže ta se vám zdá příliš dlouhá, případně nudná, s mnoha kopci, bez výhledů atd. A tak zjistíte, že „přes kopec“ vede nějaká kratší cesta, která má v mapě podobu přerušované čáry. To může být někdy relativně sjízdná stezka, ale někdy také ne. V tom druhém případě se pak pohybujete necyklisticky, jedete přes kořeny stromů, po kamenech, do kopce musíte kolo tlačit a z kopce je to jízda na splašené koze. A to je ještě ten lepší případ – jindy totiž i z kopce kolo vedete.

V mém zmíněném případě jsem nejprve vyrazil po relativně pohodlné cestě šíře automobilu (obvykle to začíná takhle nevinně). Jenže asi po půl kilometru se z cesty stala pěšina a po dalším půl kilometru už jsem stál kdesi mezi polámanými stromy z polomu a marně hledal alespoň náznak pěšiny. Nakonec jsem to vyřešil tak, jak to řeším vždycky. Šel jsem rovně a snažil se narazit na nějakou lepší cestu. Alespoň, aby byla značená…

Vždycky se to podaří, protože Česko není Sibiř, Aljaška, ani Sahara nebo amazonská džungle. Ovšem jízda to nebývá, je to chůze, někdy kolo musíte hodit na rameno, občas se vám větve pletou do výpletu a vůbec je to putování značně necyklistické, nepohodlné. V takových okamžicích sám na sebe nadávám a říkám si, že tuhle chybu už nesmím podruhé udělat. Ale udělám.

Paradoxní pointou takových příběhů bývá, že právě tyhle úseky cest, výletů, si nejvíce pamatujete, na ně také vzpomínáte. Dodnes mm před očima šílenou stezičku na česko-polské hranici v Krkonoších, kdy jsem kolo musel na zádech nést asi tak dva kilometry. Nebo výstup po „nebeských schodech“ v Jizerkách, kde jsem stál každých padesát metrů a jen si říkal, že zrovna tady bych nerad dostal infarkt. Ale námaha a trápení bývají zapomenuty. Zůstává jen jedinečnost situace, výjimečný zážitek.

Psáno pro měsíčník Cykloturistika