Benzínky, cyklistické výlety a rajče od Vietnamců

(CYKLO) Počátkem devadesátých let se vyrojilo množství nových benzínových pump. Moc se mi to tehdy nelíbilo, připadalo mi, že jsou příliš křiklavé, staví se všude, nemají žádnou „architekturu“ a někde dokonce hyzdí krajinu.

Z automobilistova hlediska však šlo o krok kupředu – ještě si pamatuju ty šílené situace, kdy před rokem 1989 bylo čerpacích stanic tak málo a s tak hloupou otevírací dobou (v šest zavíráme!), že se jízda stala dramatem s názvem „Kontrolka svítí, dojedeme?

Jako cyklista jsem ale pumpy posléze vzal na milost a musel náležitě ocenit. Nabízejí pití, občas i nějaké jídlo, zmrzlinu a nejrůznější tyčinky, v dešti přístřeší, v zimě horkou čokoládu z automatu i teplo. Ceny jsou sice vysoké, ale když máte hlad a žízeň, na peněženku nehledíte.

Z prvního místa v mé hitparádě občerstovacích stanic však pumpy zhruba po roce 2000 vytlačila jiná zařízení. Vietnamské obchody. Někdy jsou to docela velké samoobsluhy, někdy menší krámky. Ale mají v nich vždycky to, co potřebuji, abych se během cyklovýletu najedl. Jedno rajče, jeden banán, jedno balení eidamu, jeden bílý jogurt, tři housky. A pití.

Vietnamské obchody mají otevírací dobu skoro stejně nepřetržitou jako pumpy, jejich výhodou je ale především fakt, že jsou rozesety i v těch docela malých obcích, kudy vedou cyklistovy trasy. Jsou nejen ve městech a městečkách, ale i v městysech a větších vesnicích. Někdy se skutečně dost podivuji, v jakých zapadákovech to Vietnamci provozují své krámky. Je to pro ně vůbec výhodné? Mám přitom už i své oblíbené – kupříkladu v Křinci poblíž Nymburka, na návsi, skoro vždycky zastavím a jdu si něco koupit.

Řečeno jednoduše: z mého pohledu cyklisty je na Vietnamce spolehnutí a jejich obchody mi už mnohokrát pomohly.

Co jsem ale párkrát zažil a co mi připadá zvláště odpudivé, je způsob komunikace s Vietnamci ze strany některých Čechů, místních občanů z dotyčných zapadákovů. Je to prazvláštní směsice žoviálnosti, mentální triviality a buranství, povýšenosti. Ti lidé jim zásadně tykají a baví se s nimi, jako by to byli jejich … skoro poskoci. Nevím, zda vietnamský občan dokáže odhalit ten velmi nepříjemný tón, v jakém s ním našinec mluví. Pokud ano, asi musí spolknout velkou dávku oprávněné hořkosti a vzteku.

Psáno pro měsíčník Cykloturistika