Na silničce polem terénem

(CYKLO) Bývaly doby, kdy měl cyklista jen jedno kolo a tím musel projet všude. „Univerzál“ měl bytelný rám, jeden převod a torpédo, pohodlné sedlo a silnější pláště. Kolo bylo neohrabané, do kopce se na něm člověk nadřel, ale když jste ho rozjeli, frčelo dobře.

Mluvím o čtyřicátých, padesátých i šedesátých letech minulého století, ale některé stroje tohoto typu vídáte na vesnicích i dnes.

Vynález horského kola posunul nabídku kol do úplně jiného světa. Dnes jen málokoho napadne, že by vjel do lesa na silničním kole. Obraz kluků prohánějících se na „favoritu“ či esce někde po polích je už minulostí. Každý terén, povrch, má prostě své kolo.

Doma mám dvě kola, horské a silniční, ale občas řeším dílema: chci jet na delší, celodenní výlet přes 100 kilometrů, pojedu v drtivé většině po asfaltu, a tudíž plánuji vzít si silniční kolo, na kterém je ujetí takové vzdálenosti snazší. Jenže na trase mám i jeden cíl, ke kterému se lze dostat jen po kodrcající lesní pěšině. Úsek není delší víc než pár kilometrů, ale je to prostě terén. Mám se tedy kvůli tomu trápit na asfaltu s horákem?

Nejsem pravověrný biker ani silničář, nejsem svázán vědomím, co se má či nemá, a tak vezmu silničku a těch pár kilometrů v terénu prostě jedu opatrně, někdy doslova krokem. A často kolo i vedu, případně nesu – silnička má tu výhodu, že je dost lehká.

Letos jsem takto absoloval na silničním kole celou stezku podél Sázavy u Stvořidel. Kdo ji zná, ví, že to není žádný těžký terén, ale taky ne všude pevný povrch. Běžná turistická pešina, občas přes kameny a občas přes kořeny stromů. Na „závodním“ kole s šíří plášťů 23 trochu zvláštní záležitost, ale já tam byl hlavně proto, že jsem chtěl místo poznat a nafotit si ho (snímky ostatně vidíte v přiložené fotogalerii). Potkával jsem pěší turisty, občas i bikera, koukali na mne trochu překvapivě. Ale já věděl, že se mi to vyplatí.

Podobně jsem takto terénem absolvoval na silničním kole už pěkných pár desítek kilometrů. A věřte: kolo vše zvládlo i přežilo. Projet se totiž dá skoro všude. Není to samořejmě jízda tvz. plnohodnotná, kterou by si člověk nějak užil, ale vždycky si při takových chvílích vzpomenu na cyklisty dob minulých, kteří právě s jedním jediným typem kola jezdili úplně všude a taky to zvládli.

Hodně se dnes řeší, zda je u horského kola ideální velikost 26, 27,5 nebo 29, ale řekl bych, že jsou to spíše méně důležité faktory. I když je podle mne horské kolo svým způsobem nenahraditelné, i když obrovsky rozšířilo meze ježdění na kole, základním prvkem cyklistiky je prostě jízda sama. A tu si můžete užít na jakémkoli kole na jakémkoli povrchu.

Psáno pro měsíčník Cykloturistika