Kde je nejkrásněji? V reminiscencích na dětství.

Které místo, jenž jste navštívili na kole, bylo nejkrásnější? Standardní anketní otázka, kterou jsem nedávno dostal. Lehce vzneseno, ale odpověď je těžká.

Přesněji: pro někoho může být tato otázka snadno zodpověditelná, ale dotyčný pak obvykle zmíní nějakou tradiční destinaci, zvolí fádní odpověď. Pokud se ale člověk už vydal v životě na vícero míst, pak vždycky s takovou odpovědí váhá.

Určit něco „nej“, pokud na to nemáte jasnou tabulku, přesné měření hodnot, je obtížné. Proto ani nemůže existovat nejlepší kniha, film či jakékoli umělecké dílo. A stejně tak je to se zážitky z cest. Jednak nejde porovnávat jednotlivá místa, protože každé by mohlo spadat do jiné kategorie (hory, mořská pobřeží, lesy, pouště…), a za druhé je to vždycky věc individuálního vnímání. Někdo má rád holky, jiný vdolky, třetí malebná česká zákoutí, čtvrtý alpské dramatické scenérie a pátému je dobře na chladném severu.

Obvykle na otázku po „nejkrásnějším“ místě odpovídám, že se mi hodně líbí hory a jízda po nich, respektive mezi vrcholky s občasným stoupáním k dobrým vyhlídkovým cílům. A je celkem jedno, jestli jsem na Šumavě, v Krkonoších, v Jizerkách či Brdech. V horách je hezky skoro všude. Ale copak není hezky i v kopcovitém Křivoklátsku, nebo v sopečném Středohoří?

Velice často lidé při otázce po nejkrásnějším místě odpovídají podle toho, jaké mají zážitky z dětství. To je skutečným klíčem k případné oblibě daných míst. Německý filozof Immanuel Kant, který za celý život nevytáhl paty z pruského Königsbergu (neboli Královce neboli Kaliningradu), říkal, že pokud si člověk mezi osmým a dvanáctým rokem projde či „vytvoří“ cesty a cestičky, bude se k nim pak po celý život vracet a bude na nich mít pocit čehosi blízkého. A pohyb po těchto cestách v něm bude vyvolávat ty nejpříjemnější pocity.

U mě to rozhodně platí, protože na kole také dodnes jezdím rád po místech, kde jsem byl určitou dobu v dětství. I proto mám trochu bližší cestovatelský vztah ke Krkonošům a ne k Šumavě, neboť tu první lokalitu jsem poznal na lyžařských zájezdech od čtvrté do osmé třídy, jezdil jsem tam i s rodiči, zatímco Šumavu jsem objevil až ve třiceti letech. Krkonoše mi tedy připadají důvěrnější, cítím se tam víc doma (jinak jsem ovšem Pražák jako poleno). Ale objektivně nelze naprosto říct, že jsou hezčí než Šumava. Kdokoli, kdo strávil dětství na Šumavě, bude tvrdit opak toho, co já.

Bohumil Hrabal dokázal nádherným způsobem oslavit krajinu Polabí okolo Nymburka. Na různých místech svých knih psal o tom, jaké kouzlo má zdejší rovina a lesy, pole i Labe. Koupil si taky v Kersku chatu, kam jezdil až do konce života. Objektivně vzato: Polabí je poněkud nudné, bez dominant, Kersko je chatařsky zahuštěné a docela malé. Jenže Hrabal prostě v nymburském pivovaru strávil dětství…

Kdepak, hezky může být skutečně všude a dokonce je to tak, že v některých chvílích má člověk náladu na jeden typ krajiny, v jiných okamžicích se cítí dobře zase o notný kus dál. Taky někdy miluju jízdy blízko Prahy, třeba i v tom „nudném“ Polabí, které se na jaře už zelená mnohem víc než hory. Ale jindy musím do hor, za kopci a vyhlídkami do dáli. Myslím, že takhle to má asi většina těch, co už vyděli víc než míň a dokáží srovnávat. A vědí, že vybírat něco „nej“ v tomto oboru prostě nejde.