Cyklistický prodavač, ten se má?

(CYKLO) Sní malí kluci o tom, že se jednou stanou prodavačem v obchodě s cyklistickým zbožím? Asi ne, není to na první pohled tak vzrušující povolání jako ta typická hasič-pilot-policajt.

Ale když nějaký kluk ve svých deseti dvanácti letech ke kolům a cyklistice přičichne, může ho za dalších deset let cesta do práce v cykloprodejně dovést.

Chodím do cykloprodejen často. Zajímají mě nejen kola, ale i lidé okolo nich. Bavím se s obsluhou, ptám se a všímám si, co jsou zač. Část z nich jsou ti, kteří jezdili soutěžně, ať už v dětství či mládí, nebo i v dospělosti. Někteří budou obchodně nadaní jedinci, jiní lidé s technickými dovednostmi. Někteří se k tomu určitě dostali i z prostého okouzlení světem kol, ačkoli jejich školní vzdělání odpovídá úplně něčemu jinému.

Za pulty prodejen najdeme obsluhu různého věku. Mnozí z těch mladších cyklistikou skutečně žijí. Vyznají se v nejnovějších trendech a mají bohaté zkušenosti z vlastního, především terénního ježdění. To jim náleží k dobru. Někdy je však jejich junácké výrazivo a tón „našlapaného“ bikera trochu ke škodě věci. Nedokáží plně uznat mentalitu a přání četných představitelů turistické, sváteční a rekreační cyklistiky. Naopak zkušenější a starší prodavači už akceptují celou košatost cyklosvěta i pestrost zákaznického pole. Bývají nad věcí, nedávají na sobě znát, co si myslí. Mám tyhle chlapíky rád, skutečně se v oboru vyznají a člověk si s nimi i dobře popovídá. Snaží se hlavně pochopit, co je zákazník zač a jakým směrem se bude jeho přání ubírat. Jeho tušeným záměrům pak dají konkrétní podobu.

Ačkoli cykloprodejna má svou nádhernou vůni, ačkoli je to svět nabízející mně milé věci, nechtěl bych v něm dělat. Nevýhodou prodavačství je totiž striktní pracovní doba končící až v podvečer, a také velký nával na jaře a v létě, kdy by člověk nejraději byl venku a ne uvnitř. Kdy vlastně jezdí prodavači na kole? Kolik toho najezdí? Nejsou cyklistikou přehlceni? Nerelaxují jiným sportem, třeba pěší chůzí, plaváním atd? Kdo si z koníčka udělá zaměstnání, ten bude buď navýsost spokojený až šťastný, protože spojil příjemné a výdělečným, anebo k původně milované věci zaujme rezervovanější postoj. Je možné, že někteří prodavači mají po práci už kol plné zuby.

Zajímalo by mě také, zda člověka baví prodávat kola i po dvaceti a více letech. Faktem je, že příliš prodavačů starších padesáti let člověk nevidí. Kam jdou pracovat, když od pultů odejdou?

Překvapující rovněž je, jak málo žen kola prodává – a když už jsou, věnují se skoro vždy oblečení, nikoli strojům samotným. I v prodejnách s běžným řemeslnickým nářadím pracuje víc žen, stejně tak v autosalonech, což jsou typicky mužské prodejní obory. Proč tedy ženy chybí u kol? Jako příslušník opačného pohlaví na tuto otázku však odpovědět nedokážu.

Psáno pro časopis Cykloturistika