G 208 / Nejen ženy, i golfisté mají své cykly

Nedávno jsem se přihlásil na server teetime.cz a na něm jsem našel všechny své turnajové hry, které jsem kdy hrál. Byl jsem překvapen. Jednak faktem, že existuje server, který eviduje takové informace, a za druhé tím, co jsem se o sobě dočetl.

Například jsem zjistil, že hned v prvním roce, kdy jsem začal golf hrát (2004), jsem odehrál celkem 19 turnajových kol. Panečku, to jsem byl nadržený! To jsou zhruba dva turnaje za tři týdny v sezóně. A v následujícím roce 2005 to bylo zase 19 turnajů. Ovšem nejvíc jsem se pochlapil ve třetím roce, to jsem hrál 25 turnajových kol – ovšem 5 z nich už byly tzv. nesoutěžní výsledky. Pak už to bylo slabší – rok 2007 jenom 11 turnajů, loni dokonce 10. Příčina poklesu turnajového hraní je jednoduchá: po třech letech hraní jsem došel zhruba k hendikepu mezi 11-12, a tam se motám pořád. Schází mi motivace, když se nezlepšuju.

Co chci touhle osobní statistikou říct? U většiny hráčů je to totiž podobné. Ze začátku jste do golfu jako diví. Hrajete, jezdíte na turnaje, chcete snižovat. Frekvence turnajů přitom závisí především na tom, kolik máte času – a taky kolik máte peněz na fýčka, případně kolik dostanete pozvánek na komerční turnaje. Když se zlepšujete, stále vás to posiluje k dalším a dalším soutěžním hrám.
Jenže pak nastane zlom. Dojdete k hendikepovému vrcholu. Na turnajích už skoro nezlepšujete, máte co dělat, abyste zůstali na svých. Uvědomíte si, že hrát lépe by znamenalo mnohem víc trénovat. To se vám nechce. V tu chvíli poklesne vaše turnajové nadšení a začnete si golf hrát spíš pro osobní pocit z fajn stráveného času.
Režisér, zpěvák, kapelník, herec a golfista Ondřej Havelka v jednom rozhovoru řekl, že golfista má ve své „kariéře“ určité cykly. Jsou období, kdy pro něj golf znamená skoro všechno a tráví na něm většinu volného času. A pak přijdou časy, kdo ho to najednou nebaví a hraje málo, třeba přejde k jinému sportu. Pak se ale zase vrátí a hraje častěji.
Jak dlouho mohou tyto cykly trvat? Myslím, že to rozhodně nebude méně než pět let. Spíš bych řekl minimálně sedm, možná deset let. Záleží vždy na tom, jak rychle člověk dosáhne určitého cíle, naplnění. Kdy začne mít pocit, že ho nic nového a lepšího nečeká. Pro někoho to může být právě ta hendikepová mez, pro jiného fakt, že třeba už hrál na všech hřištích, kde hrát chtěl. Ten třetí zase může být omrzen tím, že hraje pořád na tom svém, domácím hřišti.
V české golfové společnosti je určitě převažujícím typem hráče ten, který je v první fázi svého golfového vývoje. Budeme-li se držet sedmi let jako minima pro zmíněný cyklus, pak před sedmi lety tu bylo zhruba 11 000 hráčů. Dnes jich je asi 42 000. To znamená, že 31 000 hráčů je určitě ještě ve fázi číslo jedna. A je to pravda: na českých hřištích najdeme vlastně jen samé golfové etuziasty, kteří vám s jiskřením v očích vyprávějí, kdy začali a jak snižují, jak objevují nová hřiště a jak je to všechno chytlo a baví.
Neznám ani moc lidí, kteří by byli ve fázi dvě, tedy že by je golf přestal bavit. Znal jsem jen jediného člověka, který s golfem úplně přestal – ale on toho nechal už někdy v 90. letech, kdy do golfu přicházeli všelijací podivní zbohatlíci, a jeho ti lidé strašně nebavili. Znám ale některé starší golfisty, kteří hrají už více než dvacet let, a když s nimi hrajete, vidíte ten rozdíl. Jsou trošku „klidnější“, při hře s nimi řešíte spíš mimogolfové věci. Ti jsou rozhodně ve fázi tři. Odhaduji, že ta pak může už trvat až do konce života.
A propos, letos jsem ještě nehrál ani na jednom turnaji. To jsem zvědav, jestli vůbec odehraju ty tři, které jsou nutné k tzv. aktivnímu hendikepu. No ale i kdyby ne… Golfisté, kteří jsou ve fázi tři, se taky už neptají, jaký má kdo hendikep a o tom svém vůbec nemluví. Je to vlastně hezký stav – nemít žádný hendikep.