Žena za plotnou je fakt chutná

Ačkoli nejčastějším dotazem posledních dní bylo „Koho jsi nakonec volil?“, v posledních týdnech jsem slýchal i otázku: „Viděl jsi už Ditu?“ Dvanáctidílný televizní kuchařský magazín Deník Dity P. uvádí Česká televize a Kamil Fila z Respektu ho neváhal ve svém  intelektuálně výživném rozboru nazvat „food pornem“.

Mé první setkání s pořadem proběhlo náhodně, bez jakékoli znalosti a zprvu jsem nechápal, oč tu běží. Vytříbené, mimořádně estetické záběry jídla a jeho přípravy, místy lehce křečovité, hrané scénky, a hlavní aktérka: šťavnatá velkoměstská selka, která kuchtí a vypráví o sobě. Je to parodie nebo myšleno vážně? Díl končil konzumací zhotoveného jídla při pikniku a já jen čekal, kdy bude vše završeno ve stylu Lynche či Tarantina nějakým strašlivým masakrem s potoky krve. Tohle přece nemůžou myslet vážně…

Další díly mne přesvědčily, že pořad je námětově seriózní, jde tu o recepty, ale režisér David Ondříček ho obdařil formou natolik filmařsky apartní, včetně ironických momentů, že celek působí velmi bizarně. Znejisťujícím bodem je i průvodkyně: kombinuje v sobě mediální profesionálku (téma vaření) a amatérku (moderátorství), chce působit starosvětsky i moderně, zároveň však odrazuje – a někoho vysloveně irituje – svou oprsklou dikcí a nespisovným projevem.

Nejsem gurmán a sliny se mi při Deníku nesbíhají, přesto pořad sleduji s téměř masochistickým zájmem. Nedokážu posoudit kvalitu Ditiných receptů, mediálně však jde o produkt nevšední, snad až pozoruhodný, umně zabalený do mondénního kostýmu televizních reklam a lifestylových časopisů. Pořad lze odmítnout jako naprostou banalitu a kýč, lze se jím se úšklebným nadhledem bavit, lze si však při něm také užívat „pohodu a relax a pozorovat, jak paní Dita s láskou vaří a peče“, což napsala jedna z okouzlených divaček. Taková kulinářská postmoderna s různými vrstvami, proloženými hřejivým pudinkem i pálivou hořčičí.

P.S. Ditino výrazivo mi v zásadě nevadí, ale je pravdou, že v jednom z dílů jsem si schválně dával pozor na to, kolikrát řekne slovo „fakt“ (fakt dobrý, fakt úžasný, fakt skvělý atd.). Když jsem byl u čísla pět, přestal jsem to počítat… A to ještě pomíjím fakt, že v jejím pražském podání zní slovo „fakt“ jako „fak“, což mu dává i zcela jiné významy…:-)

Psáno pro rubriku Medialýza týdeníku Literární noviny