G 206/ Cabrera aneb Proč tlouštíci vyhrávají?

Andělský Argentinec Angel Cabrera vyhrál už svůj druhý golfový major, navíc asi ten nejcennější, Masters. Taky si při pohledu na tohoto devětatřicetiletého hráče, který vypadá na padesátníka – a taky má padesátnické břicho – kladete otázku: jak je tohle možné? Jak je možné, že hráč, který vypadá jako ležérní lázeňský švihák, porazí takové atlety, jakými jsou Woods a spol.?
Golf se za uplynulé půlstoletí hodně změnil. Ještě v padesátých letech bylo možné večer před turnajem slavit, co hrdlo ráčí, a pak jít ráno na první odpaliště a bojovat o první příčky v turnaji. V dobách, kdy v atletice už vítězili tréninkoví urputníci, jako byl Emil Zátopek, byl golf skutečně jen „polosportem“. S příchodem stejných tréninkových systematiků, jako byl Gary Player, se věci změnily. Golf se po éře triumvirátu Palmer-Player-Nicklaus stal sportovní činností, které je potřeba se věnovat velice usilovně.
Tiger Woods posunul tuto laťku v 90. letech zase o kus dál: trénuje nejen techniku, ale pracuje komplexně na celém svém těle. I proto má takovou délku ran, i proto dokázal golf posunout o výkonnostní řád výše. Woods je skutečným „atletem“, sportovcem v plném smyslu toho slova. A nastupující generace hráčů je podobná. Stačí se podívat na svaly Camila Villegase.
Jenže pak přijde Cabrera a všechno je zase … při starém. Můžete mít nadváhu, můžete vypadat naprosto nesportovně, a přesto zvítězíte. Ale opravdu tomu tak je?
Ano, v golfu budou vždy čas od času vyhrávat hráči s nadváhou, neřku-li tlustí. Vychází to totiž z podstaty golfového švihu, ke kterému nepotřebujete mít jenom šlachovité, dokonale vysvalované tělo. Stačí mít pružné tělo. A je také pravdou, že těžší hráči, se silnými pažemi od přírody, mají prostě při švihu výhodu větší síly. Že je v americké PGA dost korpulentních hráčů – jako je třeba Carl Pettersson – prostě není náhoda. Vždyť se podívejte i na Phila Mickelsona, ten má taky kolem břicha takovou malou pneumatiku. A jednu dobu to byla pneumatika docela nahuštěná.
Důvodem, proč mohou vyhrávat postarší lázeňští šviháci, je i podstata golfu samotného. Golf není atletika, cyklistika, tenis, u kterých se sportovec musí neustále hýbat. Golf je statický sport a kdybych to měl říct lapidárně: je zhruba někde mezi tenisem a kulečníkem (mimochodem, kulečníkoví mistři jsou taky dost nadváhoví). Golf je v prvé řadě kombinací techniky úderu a psychiky. Celková fyzická připravenost není primární, spíše až druhotná. I proto také mohou s přehledem vítězit hráči po čtyřicítce, což je v ostatních sportech nemyslitelné. Nerozhoduje jenom počet odpálených míčků, naběhaných kilometrů, nazvedaných kilogramů, ale jde také o zkušenost a momentální psychický stav. A proto je možné, že právě takoví tukem oplácaní a životem otřískaní jedinci, jako je Cabrera dokážou lépe odolávat stresům, které hra přináší.
Pravdou nicméně je, že atletických hráčů bude přibývat. Nezapomeňme totiž na skutečnost, kdo je dlouhodobě nejlepším světovým hráčem, který o třídu převyšuje všechny ostatní: Tiger Woods. Ať už jsou jeho výhry dány enormním tréninkem, velkou psychickou odolností, vůlí po vítězství, případně posilováním a běháním, není prostě náhodné, že ten nejlepší dnes vypadá úplně stejně jako špičkoví sportovci z jiných odvětví. A i když hraje tzv. špatně, stejně skončí obvykle v první desítce. Když tlouštíci hrají špatně, neprojdou ani cutem. I to určitě něco říká o tom, kam se golf ubírá.