Kde vám okolo grýnů jezdí pendolino?

(GOLF 416) Bylo to jediné hřiště v Čechách, kde jsem zatím nebyl. Teď jsem tuhle mezírku vyplnil a na devítku Osyčina v Dobříkově se vypravil. Vlakem.

Kdopak ví, kde Dobříkov leží? Kromě lidí z okolí a obyvatel téhle východočeské vesnice poblíž Vysokého Mýta a Chocně asi nikdo. Dobříkov si však své místo na slunci vydobyl dvěma věcmi: už za první republiky sem přenesli ze Zakarpatské Ukrajiny unikátní dřevěný kostelík. A dnes tu mají golf. Dobříkov je přitom jednou z vůbec nejmenších obcí v Česku, kde mají golfové hřiště. Bydlí tu jen 460 obyvatel.

Do Dobříkova jsem přijel na kole, s kolem jsem ovšem jel z Prahy vlakem do Chocně. Zhruba 140 kilometrů, ale protože jde o hlavní trať Praha-Pardubice-Česká Třebová, vlak jede rychle a jste tam za hodinu a půl. Z Chocně je to na hřiště jen deset kilometrů. Ještě, než jsem na hřiště dorazil, všiml jsem si zmíněného dobříkovského kostelíka.

Je to černá stavbička výšky 18 metrů a délky 15 metrů, postavena byla už v roce 1679. V půlce 19. století byl kostel poprvé přemístěn, to ještě na Ukrajině. Podruhé změnil své stanoviště v roce 1930, kdy ho koupil za 16 000 korun (dnes asi 320 000 Kč) národně socialistický politik Václav Klofáč (1868-1942), který se v Dobříkově usadil. Kostelík byl tehdy už v nedobrém stavu. Dnes je však udržovanou kulturní památkou a bezesporu výraznou dominantou i ozdobou obce.

Píšu o něm i proto, že stojí prakticky hned vedle golfové klubovny. Ta je rovněž dřevěná, svým stylem kostelík také připomíná. Klubovna stejně jako kostelík stojí skoro na hlavní dobříkovské „třídě“, je tedy vsazena přímo do centra obce a hřiště není od vesnice nijak odděleno. Hned vedle je navíc fotbalový stadión a tenisové kurty. Už tím zdejší golf říká, že se nijak od běžného života neseparuje, chce být naopak jeho součástí.

Hřiště je to malé, typicky domácké, patří místní rodině, která ho vybudovala svépomocí. Šest jamek je na hlavním prostoru před klubovnou, další tři jsou za cestou, která hřištěm prochází. Par 62, jen tři čtyřpary, šest tříparů a délky spíše krátké. Grýny lehce vyvýšené, jinak prostor úplně rovinatý. Trefit se ale na ty nevelké grýny není nic snadného, míček se na nich ani nemusí udržet. Krátká hra je rozhodující.

Co mne na hřišti skutečně bavilo – byť jsem nehrál, jen ho projížděl po okrajích na kole, prohlížel si ho a fotil – je blízkost zdejší železnice. Vlaky tu jezdí skutečně každých pět minut, ohlašuje je zvonění nedalekého přejezdu. Soupravy jedou velmi rychle, určitě přes sto kilometrů v hodině, jde o rovný úsek. Vlaky golfový areál i hru ozvláštňují, jsou zpestřením. „Chytil“ jsem na jedné fotce dokonce i pendolino. Kdybych měl čas a s sebou jiný foťák s dlouhým objektivem, nikoli jen malou „krabičku“, pokusil bych se vyfotit nějakého hráče ve švihu a svištící vlak za ním. Byla by to, myslím, zvláštní kombinace.

Hřištěm můžete nejen projet na kole po místní cestě, ale můžete po něm jít třeba i s kočárkem nebo se psem. Prozradili mi to majitelé, z nichž jsem měl stejně dobrý pocit, jako třeba z manželů Voigtsových, kteří provozují podobně domácký vesnický areál Atrium Trhový Štěpánov u Vlašimi. Tohle vždycky ocením: majitelé běžným lidem nekomplikují situaci v přístupu ke golfu.

Nakonec jsem si ještě sednul na klubovou terasu, dal si chutný toust a chvíli se díval na diriving a kus hřiště před sebe. Měl jsem pocit, že tady je skutečně fajn, že tady se může odehrávat příjemný pospolitý vesnický golfový život. I když nedělám si iluze – víte, jak se někdy lidé koukají na golfisty. Byť dobříkovský golf musel za těch pár let existence místní snad přesvědčit, že to není nějaká snobárna a zbohatlické doupě.

Pak jsem sedl na kolo, od klubovny ujel těch asi dvacet metrů na silnici a pokračoval dál, směrem na Železné hory a do Čáslavi zase na vlak. Hezkých 115 kilometrů, při kterých jsem s sebou vezl i golfovou rukavici, kterou jsem si v Dobříkově za pouhých 170 korun koupil. Je stylová, červenobílá, připomíná svým červeným křížem na suchém zipu anglickou vlajku. Snad mi přinese hodně dobrých golfových výsledků.