Rozhledník: Ralsko nejsou jenom Rusáci

Když se řekne Ralsko, většina lidí si vybaví bývalý vojenský prostor. Ale zatímco sovětská vojska tu byla „jen“ dvacet let, už stovky let tu stojí hrad Ralsko. A je z něj nádherný výhled. Šplhání na vršek ovšem stojí dost sil.

Obora Židlov pod Ralskem, vzadu Ještěd

Ralský vojenský prostor je dnes nádherným kusem krajiny. Vůkol lesy a sem tam luční prostor se stepní, vlnící se trávou. Je vidět, že tu kdysi žili a pracovali lidé, najdou se tu zašlé aleje podél cest, rostou tu staré ovocné stromy. To vše zbylo většinou po německém sudetském obyvatelstvu. Vojenské cvičiště tu sice bylo už za Rakouska, s tím novodobým se ale svou rozlohou rovnávat nedalo.

Bunkřík pro vyhodnocovatele přesnosti střelby

Oblast byla vždy řídce osídlena, ale když tu byl v roce 1950 vyhlášen Vojenský újezd Ralsko, byli i zbylí Češi vystěhováni. Vojáci vybudovali tankodrom, střelnici, vojenské objekty. Sověti pak prostor po roce 1968 ještě více uzavřeli – a také mnohem více zničili. Především různými skládkami, ale i chemickými látkami, benzínem a naftou. Dodnes se s následky kraj potýká.

Židlov, v pozadí Bezděz

Nicméně podařilo se zřídit oboru Židlov (od r. 2000), kde žijí zubři a mnoho dalších zvířat. Lidé se sem skoro nestěhovali, nebylo kam. Je tu ale dost cyklostezek, oblast obecně využívají hlavně turisté (a těžaři dřeva). Hlavně oblast severovýchodně od Kuřivod s Židlovem je neobyčejně klidná a přitom rozsáhlá. Bez potíží tu najedete desítky kilometrů sem a tam, aniž byste narazili na lidské sídlo.

Ralsko od jihu

Asi cyklisticky nejvděčnějším místem je centrální planina s bývalou střelnicí uprostřed Židlova, odkud je skvělý výhled na Ještěd i Bezděz na protilehlých stranách. Sportovní jezdce ovšem láká k vyjíždce i Ralsko, čedičový vrch s výškou 696 metrů, nejvyšší bod ve zdejší oblasti. Ralsko je sice skoro o sto metrů výše než nedaleký a známější Bezděz, na něm ale zase stojí větší, slavnější i zachovalejší hrad.

Hlavní věž Ralska

Ralský hrad je patrně ze 14. století, roku 1608 se ale už udával jako opuštěný a chátrající. Šlechta už se tehdy houfně stěhovala do zámků – a komu by se chtělo pořád šplhat z okolní roviny 300 metrů nad mořem až k sedmi stům metrů? Navíc na hradě musela být pořádná zima, je vystaven ze všech stran volnému proudění. Jednou jsem na něj šel pěšky, bylo to v dubnu, a nahoře mne zastihla přeháňka. Zdálky jsem sice krásně viděl, jak se žene, kdy přijde a jak asi bude dlouho trvat, ale zatímco dole pršelo, na mne padaly ledové krupky a sníh. Zdi hradu mne sice před větrem a sněhem trochu uchránily, ale zima mi byla.

Výhled z Ralska směrem k Bezdězu

Ralský hrad je obdivuhodný tím, kde byl vystavěn. Dodnes se musíte drápat nahoru po čedičových černých kamenech, poslední úsek cesty je docela strmý. Nikdy mi pořádně nejde do hlavy, jak kdysi tyhle stavby vůbec vznikaly, jak tam dopravovali kámen, jak se tam dostávali lidé na hradě žijící atd. Musela to být úděsná dřina, obrovská námaha, krutý a drsný život.

Cesta na Ralsko bukovým lesem

Teď v září jsem na Ralsko vyrazil na kole a doporučuji jedinou možnou cestu: přes dvůr Pavlín (nebo Pavlin Dvůr?), což je hřebčín na jižní straně. Dvorem projedete a pak vede až pod vrchol relativně pohodlná cesta, která je asi kilometr dokonce po hladkém asfaltu. Sice prudká, ale dá se vyjet. Až asi 300 nebo 400 metrů pod vrcholem, kdy už jedete po červené značce, sjízdná cesta končí. Nahoru se to vyjet po kamenech nedá, to by bylo jedině pro trialisty, a dolů zase jen pro sjezdové specialisty na celoodpruženém kole. Lepší je prostě ve chvíli, kdy začíná úzká pěšina, kolo nechat v lese a jít pěšky.

Nápisy cestou k hradu

Ostatně vycházka pěšky po červené z Mimoně je taky hezká, jdete přes Juliinu vyhlídku u efektních bílých skal. Tudy také chodí skoro všichni – a že na Ralsko vyráží docela dost lidí. Nával jako na Bezdězu to sice není, ale to je spíš dobře. Nahoře bohužel vidíte pozůstatky po lidské přítomnosti, je tu spousty odpadků. Snad je někdo na konci sezóny odnese dolů. Mohli by třeba ti, co si tu udělali tábořiště, okolo něhož je těch plastů nejvíc.

Nápisy na hradu

Zvláštní připomínkou lidské přítomnosti jsou ruské nápisy. Najdete je vyryté na stromech podél cesty vzhůru, ale také bílou barvou natřené na stěnách hradu. Nemyslím, že by se Češi chovali k přírodě a památkám nějak úžasně, ale tohle je o stupeň horší chování. Chápu, že ruským chlapcům a chlapům připadalo, že jsou tu navěky, taky se asi ve službě nudili, možná se podepisovali ze zoufalství… Ale ty stromy jsou prostě poničené. Jiný kraj, jiný mrav, jiná kultura. A je to samozejmě vidět i na těch rozpadajících se barácích, co si tu Sověti pod hradem, hlavně v okolí letiště Hradčany, stavěli.

Výhled na sever, na Lužické hory

Když je dobrá viditelnost, tak můžete z Ralska přehlédnout polovinu Čech. Vidět jsou na severu celé Lužické hory, velká část Českého Středohoří, Ještěd a jeho hřbet, roviny Polabí i kus Českého ráje… Ralská pozorovatelna (vojáci ji tu skutečně měli) je přesně tím typem vyhlídky, kdy si připadáte jako při pohledu z letadla. Podobná je třeba na Bezdězu, ale také na Házmburku. Prudce se zvedající hora – a na ní hrad.

Sochorův památník

Dolů je to pro cyklisty cesta rychlá, opět je nejlepší vrátit se přes hřebčín Pavlín na cestu, která vás pak zavede třeba k památníku, kde zahynul hrdina SSSR Antonín Sochor. Dodnes se spekuluje, že nezahynul při autonehodě jen tak náhodou, že to byla vražda. Ale jsou to zatím jen spekulace. Na památníku byla ještě před deseti lety rudá hvězda a Sochorův reliéf byl zachovalý. Dnes je hvězda pryč a někdo si z  obličeje udělal střelnici. Půlka hlavy pryč. Taky bezva chování. Tak jsem to možná s tím chválením Čechů přehnal.