Rozhledník: Parádní kozy z hradu
Titulek vás zaujal, není-liž pravda? Dnes je vskutku snadné přilákat pozornost, stačí vsadit na erotiku a dát tomu patřičný šmrnc, jiskru. Řeč ale bude skutečně o kozách. A taky o starém hradu a atomové elektrárně.
Nejprve ten hrad. Jmenuje se Helfenburk a je to zřícenina taková, jaká má být. Věže ještě stojí, také kusy paláce, stejně tak hradby, ale kámen už se poněkud drolí a padá. Střecha skoro žádná. Ale zato hned dvě rozhledny – právě na těch dvou hradních věžích.
Helfenburk patří k našim relativně zachovalým hradním zříceninám, šlo také o hrad poměrně mohutných rozměrů. Leží v jihočeské krajině, která není příliš turisticky frekventovaná. Kousek od Bavorova, pod Vodňany – a ty jsou zase pod Pískem. Lidé jezdí spíš k Českému Krumlovu nebo rovnou na Šumavu. Helfenbruk je přitom obklopen velice harmonickou přírodou, vyváženým poměrem lesů, polí, luk. V okolí jsou vesnice, které vypadají na české poměry velmi upraveně, pěkně. Typické jihočeské baroko. Někde je až moc upravené, vypiplané. To když třeba dům z první poloviny 19. století patří nějakému městskému rekreantovi. Ale pořád lepší než ruiny ze Sudet.
Na Helfenburku chovají kozy. A také ovce. Nejprve je nevidíte, ale jejich existenci vám prozradí množství bobků. Někdy se jim ani nejde vyhnout. Ale bobky jsou malé a rozhodně se nelepí tak pitomě jako třeba psí lejna. Když se pak s kozami přímo setkáte, uvědomíte si, jak k hradu patří. Ostatně v minulých staletích skutečně na hradech domácí zvířectvo žilo, byť někdy ne přímo v hradním areálu, ale spíše v bezprostředním podhradí.
Helfenburk prozrazuje, že na hradě to žije. Je tu přírodní amfiteátr a jeviště, na kterém se konají představení. Na hradě funguje i občerstvení, jsou tu stylové latrínové záchody… Také existence dvou vyhlídek je na české poměry neobvyklá. Na Helfenburk určitě má cenu se vydat, byť stoupání na kopec o výšce 683 metrů není úplně snadné. Tedy pro cyklisty. Automobilisté zaparkují vůz na parkovišti a pak to mají kilometr pěšky. Ale taky do kopce.
Helfenburské kozy se mi líbily tím, jak jsou volné, nespoutané, jak si hradními prostorami chodí dle libosti. Lezou do míst, kam se člověk díky úzkým průlezům nedostane, běhají si po kamení i stráních a samozřejmě všude kálejí. Ale hrad úžasně oživují a – zlidšťují. Nejlegračnější mi připadalo, když jedna ovce koukala hradním průlezem, či spíše oknem ven. Je to taková momentka typu fotografií Františka Dostála, ale nezmáčkněte to, když to zvíře tak vystrkovalo hlavu…
Helfenburské vyhlídky jsou lepší ze zadní věže, kdy můžete vystoupat až na její ochoz. Pořádný kus Šumavy máte před sebou, především Boubín a Bobík, ale také Libín nad Prachaticemi, vidět je i Kleť a v dálce Novohradské hory. Na druhou stranu dohlédnete pohodlně třeba do Brd, kde je vidět meteorologická věž na vrchu Praha. A severovýchodním směrem se rozkládají roviny jihočeských blat, za nimiž se tyčí… Temelín.
Byl jsem na věži s jakousi rodinou, matka při pohledu na věže Temelína prohodila cosi o hrůze, a že tohle děti obdivovat nemusí. Já to vidím ovšem jinak. Ostatně z Helfenburku jsem jel přímo k Temelínu. Je to nějakých 25 kilometrů relativně po rovině, pohodlná cesta.
Většina lidí vnímá obrovité temelínské věže jako ohyzdné, mně připadají jako příhodný orientační bod. Jsou vidět skutečně odevšad. Nemohu jim nepřiznat jistou eleganci, nemohu nevidět, že je to stavební dílo vysoké kvality. Když už ne z hlediska estetického, tak určitě z hlediska účelnosti.
Nejsem rozhodně odpůrce jaderné energie, i když si uvědomuji, že má svá velká rizika. Ale vnímán tento způsob získávání energie jako zatím poslední fázi v technologickém vývoji lidstva. Jádro je víc než pára, víc než spalovací motor. Je otázka, zda bude dále využíváno, anebo se cesta vydá jiným směrem. Potenciál je obrovitý, ale dle mého soudu není ještě využíván vhodně. Ale parnímu stroji také trvalo desítky let, než se masově prosadil a vycizeloval.
Temelínské věže by určitě byly ideálním vyhlídkovým bodem. Taková gigantická rozhledna s nekonečně dlouhým ochozem. Pokud vám tahle myšlenka připadá bláznivá, zkuste si představit situaci za sto let. Temelín už nepracuje, ale nebyl zbourán – je to technická památka. Co s věžemi? Na jedné z nich je instalován výtah a vyváží turisty do výšky 155 metrů. Výhled impozantní.
Zatím ale zůstávám na zemi a za plotem JETE, zbývá mi jen přízemní prohlížení a focení. A Temelín (stejně tak Dukovany i jiné elektrárny) je velice fotogenický. Věže vypadají „čistě“ ze všech stran, zajímavé jsou ve chvíli, kdy je slunce skrz mraky osvětluje jen střídavě, vytváří na jejich velkých plochách mapy. Také pára stoupající vzhůru je ladná. Temelín se fotí dobře nejen pro své tvary, ale i proto, že se nehýbe, stojí. To je pak snadné pořídit dobrý záběr.
Temelín a Helfenbruk, dva diametrálně odlišné příklady stavitelství dvou diametrálně odlišných epoch. A přesto mají obě stavby cosi společného. Jsou typickým reprezentantem své doby. Jedno je sídlo symbolizující moc, sílu, je nedobytné a velké. Druhá stavba je také vyjádřením síly dnešní epochy, je symbolem (byť nejednoznačným) vyspělosti nynější civilizace. Po předcích nám tu zůstaly hrady, v roce 2500 se bude na rok 2000 vzpomínat třeba právě prostřednictvím technických památek typu jaderné elektrárny. Anebo také ne. Třeba ji naši potomci zbourají.
Kdo ví? Já bych se té předělávky na rozhlednu vůbec nebránil. Aspoň jedna věž by mohla zůstat.
Komentáře k článku