Samota zimního jezdce

Zimní jízda na kole má mnohá specifika a jednou z nich je osamělost. V létě potkáváte na silnicích i cestách každou chvíli nějakého cyklistu. V zimě je takové setkání výjimečné.

Těžko odhadnout, o kolik se v zimě sníží počet aktivních jezdců, ale když plácnu číslo 90% procent, možná nebudu daleko od pravdy. Statisíce rekreačních cyklistů ani nenapadne, že by mohli v zimě sednout na kolo. Vyjíždějí jen závodníci, opravdu nadšení amatéři, bikeři.

Osamělost ale cítíte, nejen pokud jde o počet jezdců. V zimě mají někdy zavřeno i ve vašich oblíbených výletních hospodách, kioscích. Známé turistické cíle jsou pusté, když relaxujete někde na odpočívadle, nikdo tu nezastavuje. Všude je mnohem méně lidí, při jízdě přírodou nepotkáváte žádné pěšáky. Je to zvláštní, ale oázou „lidskosti“ jsou benzinové pumpy. Tady je pořád někdo. Většinou právě tady zastavím, dám si horkou čokoládu z automatu, ohřeju se. A pak zase nasednu a vydám se do chladné prázdnoty.

V zimě ještě silněji vnímám rozdíl mezi těmi, co jedou na kole a co se vezou v autech. V autě bývá příjemně a nefouká na vás, na kole je to mnohdy ledárna a trápení. Když v zimě jedu autem a potkám nějakého cyklistu, v duchu s ním vždy soucítím a představím si, jak mu asi je. Skoro bych mu i nějak pomohl – třeba ho vzal s sebou. Ale je to nesmysl: ten člověk ví, proč zrovna teď vyjel ven.

Jiné je to i ve chvíli, kdy ze zimního výjezdu jedu v podvečer vlakem domů. Většinou už se setmělo a není vidět ven. Vlak bývá vyhřátý (a někdy přehřátý), což zprvu působí příjemně, ale za chvíli je vám vedro. Někdy z toho člověk usne. Pokud jedu o víkendu a nějakým rychlíkem, tak v něm ani moc lidí nebývá. Zase cítíte tu osamělost. Ale rozhodně si nestěžuju. Člověk má alespoň čas odpočinout si od ruchu a shonu, kterého si užije dost a dost.