Jaro ničím nezastavíš

Když je to poprvé, je to vždycky zvláštní. Taky první jarní vyjížďka na kole je jiná než ty další, při kterých už svítí slunce vysoko na obloze a vzduch je vyhřátý po celý den. Když bylo na konci března pár dnů teplo, byl to ideální čas na první jarní výšlap.

Na silnicích ještě vidíte zimu. Při okrajích je spousta malých kamínků, pozůstatky posypu. Auto, které vás předjede, je v zatáčce zvíří a kamínky odlétnou na všechny strany. Zvednou se i mračna prachu a vy to pak dýcháte. Je to protivné. Teprve pořádné aprílové lijáky silnice vyčistí, zbaví nánosu zimy.

Takhle je to každý rok a já se vždycky ptám, jak je možné, že okraje silnic už dávno nejsou zaplněné zimními kamínky. Ale příroda to všechno pohltí, voda odnese kousek dál, rozprostře. Kolik tun kamení ročně takhle musíme vysypat na silnice, kolik jich z přírody dobydeme a kolik toho zase vrátíme? Nebylo by lepší přes zimu nic nesypat?

Podél silnic potkáváte i něco mnohem horšího. Odpadky. Tuny odpadků. Desítky, stovky, tisíce zbytků čehokoli. Plastové obaly, kusy kovu, papíry. Kdo to podél těch silnic vyhazuje? Viděli jste už někdy někoho, jak vymrští z auta láhev coly? Já ne, a přesto každé jaro žasnu nad tím bordelem.

Nepořádek září na všechny strany, protože příroda je ještě bez listů, tráva neroste. Šedý podklad a na něm zelená lahev od zeleného čaje. Taky se divím, jak to, že za ty roky, co takhle vyhazujeme naše nepotřebné zbytky (tedy: někteří lidé vyhazují), není okolí silnic už přeplněné. Možná to někdo sbírá, možná to příroda taky pohlcuje. Ostatně v květnu, v červnu už tenhle nepořádek tolik vidět není. Tráva vyroste a lahev se v ní schová. Ale tím naše špatné svědomí jen překryjeme, nezbavíme se ho.

Na první vyjížďky se vyráží většinou ve chvíli, kdy teplota dosahuje patnáct a více stupňů. A když svítí slunce. V poledne se zdá, že je jaro v plném produ. Ale je to mýlka. Stačí vjet někam mezi stromy a hned je chladno. Jel jsem teď Křivoklátskem a při jednom rychlejším sjezdu zima zase vycenila své zuby. Brrrr, to byl chlad, co na mne vanul! Taky jsem všiml, jak jsou hladiny lesních rybníků pokryté ledem. Bruslit by se nedalo, ale ta pokrývka ještě bude chvíli tát.

Kdo podcení počasí, ten zkusí… Cyklisté vyrážejí někdy v kraťasech a tričku, ale jakmile se čas kloní k páté hodině, začíná přituhovat. Poledních šestnáct, sedmnáct se rychle mění na dvanáct. Tohle ještě není jaro, to je zlom mezi zimou a jarem. I proto beru vždycky bundu, vrstvu navíc. A když zafouká vítr, taky je většinou chladný. U benzínek nebo na nádražích si proto koupím horkou čokoládu z automatu. To je panečku lahodná chuť!

Radost z přicházejícího tepla je vidět i v tvářích cyklistů, které potkávám. Zdravíte se, usmějete se. Jste rádi, že po dlouhém čekání zase vyjíždíte. Cítíte vzájemnou cyklo-solidaritu. Tak konečně na kolo!

V duši jaro, v nohách ale následky zimního spánku. V březnu nikdy neujedu tolik, co v květnu, červnu, svaly jsou prostě slabé. Každý kopec je znát, chlad taky sílu ubírá. Je to někdy trápení, zadek bolí, než si ho otlačíte. Ale ono to přijde, zlomí se to. S teplem poroste vůle a jarní únavu nakonec vždycky překonáte.

Že jste letos ještě na kolo nevyjeli? Nevadí. Chladné dny odezní a přijdou už jen teplejší. Jaro ničím nezastavíš.