G 219 / Open 2009: vítěz, hrdina a král

Letošní British Open bylo nádherné drama s melancholickým koncem. Toto drama mělo svého vítěze, svého hrdinu i svého krále.

Vítězem je pochopitelně Američan Stewart Cink. Hráč, o kterém je možné říct… Co vlastně? Jeho jméno ti, co golf pravidelně sledují, znají. Má na svém kontě šest vítězství na PGA, ale že by to byla zapamatovatelná persona? Vybočuje něčím? Patří do elitní skupiny? Před svým vítězstvím byl na 33. pozici světového žebříčku. V Turnberry zahrál velmi dobře, nedopustil se žádných velkých chyb, skvěle zabodoval hned v prvním kole (66) a možná měl i trochu štěstí. Hlavně to jeho birdie na poslední jamce v posledním kole – to mu otevřelo vrátka, do kterých se krátce před tím drali úplně jiní hráči. Cink si v šestatřiceti vybojoval svůj první major a je proto i trochu překvapivým vítězem. Historie nicméně zná dost takových nečekaných vítězů. Uvidíme, co Cink zahraje v dalších letech.

Skutečný hrdinou je Tom Watson. By to právě on, kdo tento ročník Open „udělal“. Právě on přitahoval pozornost snad všech diváků (když navíc Tiger Woods vypadl po dvou kolech), právě na jeho boj s hřištěm, soupeři i vlastním věkem byli všichni zvědaví. V devětapadesáti hrál spolehlivý, takticky dokonalý, profesorský golf. Jeho 65 z prvního kola se mohlo zdát nahodilých, ale druhé a třetí kolo potvrdily, že tohle není náhoda. Myslím, že většina golfových fanoušků mu to vítězství přála.

Proč se nekonalo? Snad se projevila psychika, snad se toho nečekaného vítězství zalekl. I když je osminásobným vítězem major turnajů, to poslední dobyl v roce 1983, před dvaceti šesti lety. Třeba už zapomněl, jak se dává ten nejdůležitější pat… V každém případě měl na osmnácté jamce vedení ve svých rukou. Jenže jeho rána do grýnu byla příliš dlouhá, zpětná přihrávka také příliš dlouhá (i když byla velmi těžká), a proto ho čekal zhruba dva a půl metru dlouhý pat. Byl příliš krátký, k jamce ani nedojel – a byla z něho cítit nejistota. Jít potom k čtyřjamkové dohrávce kdo-z-koho je těžké. V tu chvíli je váš soupeř v obrovské psychické výhodě. Myslím, že v ten okamžik se váhy už převážily na druhou stranu – tu Cinkovu. Watsonovy rány pak také prozrazovaly, že vnitřně už je poražený.

Watson ale bojoval po celé ty čtyři dny jako Achilles. Slovutný a udatný hrdina, který sice zemře, nedočká se vítězství, ale jeho jméno si z Trojské války pamatuje každý. Už navěky bude Watsonovo jméno spojeno se 138. ročníkem Open.

V souvislosti s Watsonem teď ale může jistě každý škodolibec říct: podívejte, není ten golf opravdu „důchodcovským“ sportem, když šedesátník drží krok s těmi nejlepšími? Inu, asi na tom něco bude… Možná je golf skutečně sportem důchodců. No a co má být? Šachy můžete taky hrát výtečně i v šedesáti. Stejně tak kulečník. Gol je prostě sportem nevyžadujícím maximální fyzický výkon. Ale právě to, že se do boje mohou čas od času zapojit i ti starší (a někdy i nejstarší – viz Gary Player v Augustě), činí z golfu skutečně jedinečnou podívanou. Musím stále opakovat: bez Watsona by letošní Open bylo poloviční.

A kdo je králem? No přece hřiště v Turnberry! Právě to kralovalo všem hráčům, protože pouze čtyři golfisté ho dokázali pokořit tak, že zahráli pod par. Dva pod par, to byl nejlepší výsledek po čtyřech dnech. A tak to má být! Tak má vypadat skutečné klání těch nejlepších o ty nejcennější trofeje. Co to je za výsledky, když hráči hrají po čtyřech kolech deset a více ran pod par? Pak už to není boj hráčů s nástrahami hřiště, ale docela obyčejná střelnice. Nabijete driver a bác ho tam…

Turnberry kralovalo i proto, že vrátilo golf opět ke kořenům. Byl to skutečný rozdíl od drtivé většiny turnajů, které se hrají na americké půdě. Najednou je tu hřiště bez stromů, ale s vysokou trávou a keři, tvrdým povrchem, dalekými doběhy i roztodivnými odskoky, s nádhernými bankry. Žádné bílé lívance: prostě taková pěkná malá jámička… Ale jak zajímavá je tu hra, jak úplně jiná a překvapivá. Jak perfektně dokáží linksová hřiště míchat kartami v pořadí. Americká hřiště jsou dokonale vyšlechtěná, jsou jako z marcipánu, ale tohle – tohle je přece příroda, přirozený stav.

A foukal tu vítr… Určitě přináší do hry prvek náhody, někdy pomáhá a někdy krutě trestá. Někdy pomůže méně šikovným a někdy dostane do problémů i ty nejlepší. Ale právě tohle, stejně jako ty nečekané odskoky, ke golfu patří. Kdo říká, že golf je spravedlivá hra? Kdepak, golf je potměšilá a někdy i škodolibá hra.

Turnberry prostě všem ukazovalo svou panovnickou sílu a moc. Všichni pěšáci se museli snažit, aby si mocipána naklonili. Blahosklonného vpuštění do bran království se dočkali jen ti, kteří byli chytří, trpěliví, kteří dokázali udržet svou pýchu na uzdě. A není náhoda, že jedním z nich byl pěšák z nejzkušenějších – Watson. Má už doma pět vítězství z British Open a prostě věděl, jak hrát.

Watson bohužel nenapsal nový, úžasný dějinný zápis o nejstarším držiteli jednoho z nejprestižnějších sportovních klání světa. Ale napsal určitě jedno z letošních nejkrásnějších sportovních dramat. Neskončilo happyendem. Závěr byl takový posmutnělý, melancholický. Diváci odcházeli trochu zaražení. Ale hlavnímu aktérovi dlouze tleskali. Také na tu dálku hluboce smekám. Díky za to představení.