Hra jako jízda v limuzíně: Oaks

(GOLF) Prvních devět jamek hřiště PGA National Czech Republic v resortu Oaks Prague v středočeských Nebřenicích bylo otevřeno loni na podzim, od letošního srpna se už hraje na kompletních osmnácti jamkách.

Pokud jde o údržbu a připravenost hřiště, design a ryze herní zážitek, pak PGA National Czech Republic – kterému zatím všichni říkají zkráceně Oaks – patří v tuto chvíli k jasné domácí špičce. Jsou zde pouze dvě hřiště, která mohou v tomto směru nabízet podobnou úroveň, a to je Albatross a Casa Serena. Toto hodnocení ostatně potvrdil na tiskové konferenci při otevření hřiště i Jim McCann, skotský editor prestižního webu www.top100golfcourses.co.uk, mapujícího všechna světová hřiště.

McCann se zároveň trochu bránil označit hřiště za „číslo 1 v česku“. To podle něj bude záležet na budoucím vývoji i na dojmu hráčů samotných. A také je potřeba připomenout: hřiště je nyní připravené pro hru, ale zázemí, například klubovna umístěná v zámečku, se teprve buduje, a tudíž celé prostředí má ještě daleko k finálnímu stavu.

Už nyní je ovšem zřejmé, že míra luxusu, exkluzivity či prémiovosti, což jsou termíny zmiňované v marketingových materiálech celého projektu, je na české poměry nebývalá. A snad opravdu i nejvyšší, jaká je dnes u nás k vidění. Nejde tu jen o golf a komplexní služby, kterých se tu golfisté dočkají. Projekt Oaks Prague má ve finále, tedy do roku 2028, nabídnout přes 430 výjimečných bytových/rezidenčních jednotek, přičemž vrcholem bude zhruba 30 vil umístěných přímo na hřišti.

Golf je velmi viditelnou součástí developerského projektu Oaks Prague a má samozřejmě motivovat případné kupce nemovitostí, ale stojí zde také samostatně a svébytně. Majitelé nemovitostí (první etapa bydlení by měla být hotová příští rok) budou zjevně tvořit významnou část klubu, ale ten má už nyní několik stovek členů. Hřiště bude privátní, bude určené členům, ale zároveň bude jeho provoz otevřen v určitém režimu i hráčům zvenčí, také zahraničním hráčům a budou se zde konat firemní a jiné turnaje.

Jakými slovy hřiště vystihnout? Nabízí se onen termín „luxusní“, ale také mohutné, rozmáchlé, spektakulární, efektní – či „americké“. Projevuje se zde i styl americké společnosti Troon, do jejíhož portfolia několika stovek hřišť po celém světě Oaks patří. Troon vznikl v roce 1990 a poskytuje golfový management, developing a marketing (neplést s hřištěm a klubem Royal Troon Golf Club, ten je ve Skotsku ve městečku Troon a byl založen už 1878).

Designérem hřiště je pak rovněž Američan – Kyle Phillips. Narozen 1958, vyučil se u Roberta Trenta Jonese jr. a od roku 1997 má vlastní kancelář. Dosud je podepsán pod 36 projekty, nejvíce nových hřišť postavil v Evropě – například velmi ceněné Kingsbarns poblíž St. Andrews. V USA často redesignoval starší hřiště, renovoval i španělskou Valderramu.

Hřiště už nyní nabízí vysoce komfortní hru. Připomíná plavnou jízdu limuzínou prémiové značky, v níž vše perfektně funguje, jste obklopeni čímkoliv potřebným, je zde ticho a jste odděleni od okolí. Nešetřilo se prostorem ani penězi, energií a úsilím. Jakkoli je skutečně velká část zázemí ještě nehotová, už teď je vidět, že konečný výsledek by měl být vycizelovaný a poskytovat obrovskou míru pohodlí.

Kyle Philips namodeloval hřiště ve velkorysém stylu, také s jistým americkým duchem. Plochy se mohutně vlní, ferveje jsou někde nesmírně široké, je tu mnoho efektně tvarovaných bankrů s hebkým, bělavým pískem. Jejich zajímavostí je, že nakloněné části u okrajů jsou uhlazené, míček tu sjede na rovné a zkypřené dno, z něj se pak hraje příjemněji. Odpaliště jsou čtvercová, rovněž velice rozlehlá.

Hřiště má ze zadních odpališť 6 960 metrů, je tedy vhodné i pro turnaje té nejvyšší profesionální úrovně. Další odpaliště mají míru 6 535 metrů, ta lze považovat za „bílá“. Nejvíce využívaná „žlutá“ (místně však stříbrná) mají délku 6 050 metrů. Je to hodně, takže lze většině hráčů doporučit spíše odpaliště ještě bližší, bronzová, (adekvátně modrá), ta mají délku 5 575 metrů.

Hřiště může být vnímáno jako sportovní, je ovšem koncipováno především jako resortní, tedy pro členy klubu, což bývají běžní rekreační hráči. Tomu odpovídá i šířka fervejí: poskytují dost prostoru pro chybu. Jistým problémem při současné hře je jen vysoká tráva v okolí, ale ta se (jak tomu bylo třeba i v případě Casa Sereny) v budoucnu jistě pročistí a zredukuje – v ní se nyní míče ztrácejí snadno a nalézt je nelze. Pokud se ale hráč udrží ve vymezeném prostoru ferveje, není hřiště až tak tvrdé či trestající. Pouze některé jamky jsou délkově skutečně náročné. Ale jak bylo řečeno: lze určitě doporučit odpaliště s délkou 5,5 kilometru.

Na Oaks si velmi dávají záležet na grýnech. Nejsou modelovány zrádně ani obtížně, ale běžně zde mají rychlost okolo 11 stop; standardně bývá na kvalitních českých hřištích rychlost okolo 8 stop. Pro mnoho hráčů bude náročnější tu patovat. Chce to jemněji pracovat s energií patru, protože rozhoduje hlavně síla úderu, respektive správný odhad vzdálenosti – často se tu může přehrávat, nebo naopak ve strachu nedohrávat. Čtení brejků ovšem není až tak složité.

Rekreační hráči mohou mít trochu problémy s ranami do grýnů z pole, protože nehrají vysoké trajektorie, kdy se míč rychle zastaví. Nízká trajektorie = hodně rolování, takže někdy míček jede daleko od vlajky a někdy sjede i z grýnu pryč. Patr se dá ale v okolí jamkovišť hodně používat, střih je dokonalý a nizoučký.

Z herního hlediska je Oaks prvotřídní, velmi vyspělé hřiště. Fyzicky patří k obtížnějším, ale herně není záludné, jamky jsou většinou dobře čitelné. A to i když se někdy hraje až za horizont. Architekt zde profesionálně naplnil požadavek a záměr investora, jeho projekt nabízí v běžných středoevropských poměrech cosi „navíc“.

Pokud jde o estetiku, tak velmi pohledná je především část dole u zámečku-klubovny, tedy jamky číslo 1-3. Tady se hřiště možná v něčem podobá již zmíněné Casa Sereně. Ale je to samozřejmě originál, místo anglicky parkové, s velkou mírou intimity. Naopak nahoře, u jamek číslo 4-9, je možné zase spatřovat jistou příbuznost s otevřeným a volným Albatrossem. Přes pěkně řešený třípar č. 11 se pak hráč dostane ke skutečně krásné jamce: číslo 12. To je těžký dlouhý čtyřpar, kterým hráč prochází jen v obklopení lesa.

Jamky 13, 14, 15 jsou zcela nezaměnitelné a typicky oaksovské – tedy spektakulární. Nabízejí široké plochy a daleké, až ohromují výhledy na Prahu či České Středohoří, dokonce i na Krušné hory. Je to skutečný „big point“, jádro celého areálu, v němž se také koncentruje jeho podstata (právě u jamky č. 13 bude stát oněch 30 vil; z hlediska golfu škoda, mohlo se sem vejít víc krásných jamek…). Ale i druhá část hřiště (resp. jamky č. 5 nebo č. 8), orientovaná na jih, poskytuje skvělé výhledy. Celkový dojem se ještě zlepší, až bude okolí jamek číslo 4-10 esteticky přírodně vyzrálé, až stromy zde vysazené dorostou.

Z hlediska dramatičnosti je hřiště dobře gradované, protože prvními jamkami spolehlivě naláká a přesvědčí, vrchol areálu pak přichází v jeho druhé části. Je jen trochu škoda, že velice pěkná jamka č. 16, mírně doglegový pětipar, nezachovala (resp. přeťala) linii původní historické aleje. Ponechání alespoň několika stromů přímo na ferveji ovšem působí efektně.

Hlavním benefitem PGA National Czech Republic / Oaks Prague je to, že přináší do České republiky opět něco jiného, než co současné golfové areály nabízejí. Jde jak o vysoké ambice, o koncept „mimořádné bydlení – nadstandardní služby – jedinečné hřiště“, tak se jedná o celkovou nákladnost. Areál také jako celek míří na určitý typ klientely, na specifický typ hráčů, kteří tento koncept a tento způsob užívání golfu preferují. Je zde ovšem i zjevná orientace na zahraničního kupce, golfistu, návštěvníka. Je to nepochybně kus velkého světa v nevelkých českých Nebřenicích.

P.S. Tento text byl psán pro Golf Digest letos v srpnu. Kdybych měl být zcela osobní – a tohle jsou také mé osobní webové stránky – asi bych byl v hodnocení hřiště ne snad přímo kritičtější, ale určitě otevřenější. Všiml bych si některých nikoli ideálních prvků týkajících se celé okolní výstavby, zmínil bych asi i některé problematické otázky týkající se designu. Ale především: Oaks jako celek nepatří do skupiny hřišť, která vyhledávám a mám nejraději; je to na mne trochu moc „hoch“. Preferuji areály typu Barbora, Čertovo břemeno, Česká Lípa, Mladé Buky, Molitorov atd. Oaks je zkrátka typický projekt pro resortní klientelu, uzavřenější společnost, i svět tzv. bohatších. Tam já nepatřím – a ani nechci patřit.