První postřehy: jak se hraje na nové osmnáctce v Dolní Dobrouči

(GOLF) Kluboví členové mohou hrát v Dolní Dobrouči už od letošního června, od 1. července 2020 by mělo být hřiště otevřené všem hráčům. Nová osmnáctka kousek od Ústí nad Orlicí rozšiřuje počet hřišť ve východních Čechách na rovnou dvacítku. V pardubickém kraji jich je nyní šest, dalších čtrnáct hřišť je v královéhradeckém kraji.

Z Pardubic a Hradce Králové je to sem 67 kilometrů, hodina a čtvrt jízdy autem. Z Prahy 182 km, zhruba dvě hodiny a dvacet minut. Ale za půl hodiny i méně dojedete na hřiště z několika měst v okolí; nedaleko je Ústí nad Orlicí, Litomyšl, Letohrad, Vamberk, Žamberk, Česká Třebová, Lanškroun, Choceň či Rychnov nad Kněžnou. Tato města dají dohromady na 100 000 obyvatel.

Pokud tedy někomu může Dolní Dobrouč s 2 600 obyvateli připadat z hlediska potenciálních hráčů jako málo příhodná, pak zdání klame. Dobroučské hřiště je v širokém regionu jediným osmnáctijamkovým, nejbližším je Kunětická hora a pak až Olomouc. Jen 4,5 kilometrů odtud je ovšem devítka Ústí nad Orlicí / Hnátnice, takže o golfu zde už něco vědí, hráči zde jsou.

Pro Petra Koláře, místního patriota a entuziastu, bylo budování hřiště vpravdě citovou investicí. Odvíjí se od jeho vztahu ke zdejším kopcům, na nichž hřiště stojí: procházel je v minulosti často s otcem své ženy, rodinným předkům dokonce některé louky patřily. Ale není to jen projekt založený na tom, že si Petr Kolář chtěl postavit hřiště na milovaném místě. Díky dlouholetým manažerským a podnikatelským zkušenostem budoval areál od začátku (r. 2010) také s ekonomickým rozmyslem.

Zvolil z hlediska místa logický koncept: hřiště orientované na region, s místní pospolitostí a klubovým členstvem jako naprostým základem. Především hráči ze zdejšího okolí, místní i víkendoví chalupáři, mohou toto hřiště ekonomicky držet při životě. Od toho se odvinul i celkový typ hřiště, způsob budování či podoba zázemí. I proto byl také původní projekt klubovny, esteticky a architektonicky originální, nakonec opuštěn a vznikla méně náročná, a přitom zajímavá moderní dřevěná stavba.

Okolí Dolní Dobrouče je rozmanité Podorlicko, tvoří ho vrchy a sevřenější údolí. Průměrná výška areálu je 400 m (stejně jako Albatross a níže než Oaks), je zde ovšem čerstvé klima. Byla tu jasná snaha prostor tvarovat málo, jamky do krajiny jen vložit, protože výraznější lidský zásah do její struktury a profilu by působil uměle. Hřiště zde leží přirozeně, ničím a nijak neruší. Je tu i relativně málo bankrů, písek v nich také nekřičí plážovou bělostí.   

Velkou předností Dolní Dobrouče je přírodní hodnota. Není tu vůbec nic rušivého, žádné silnice, domy či jiné stavby, kolem dokola jen zelené tapety luk a lesů; jste opravdu uprostřed přírody. A je tu klid. Jamky provádějí hráče po všech koutech areálu, jehož velikost je zhruba 65 hektarů. Vedou ho po náhorních plošinách, do údolíček, směřují k lesům, na široké plochy s dalekými výhledy. Je to proměnlivá procházka, žádný stereotyp.

Do některých míst se dostáváte vícekrát – a pokaždé jinak. Prostor vidíte z jiných stanovišť, z odlišných výšek i úhlů, můžete ho lépe poznat a ocenit. Jednou přes rybník hrajete, podruhé je vedle vás a potřetí hluboko pod vámi. K jednomu zákoutí jdete ze severu, za hodinu jste na tom samém místě po jamce jdoucí z východu. Vzájemná provázanost je velkou devizou designu, vedení jamek (routing) je důmyslné. Jamky se vám otevírají jako divadelní kulisy, sledujete atraktivní přírodní a golfové představení.

Jedinou daní je, že hřiště je fyzicky náročné. Jde se hodně nahoru i dolů, je tu i pár nikoli krátkých přechodů. Ale pokud se oddáte okolí, námahu vnímat nebudete. Útěchou může být i to, že sice jdete do kopců, ale hraje se více z kopce, po svahu. A kdo bude chtít, ten si půjčí autíčko, s jejichž provozem tu počítají.

Orientaci na rekreační golf, na hráče z okolí, na běžného klubového golfistu s hendikepem mezi 15-30, kterých je u nás převaha, odpovídá i vstřícná délka hřiště. Ze žlutých je osmnáctka s parem 71 dlouhá 5 130 metrů; při paru 72 by to teoreticky bylo asi 5 300 m, český průměr je přitom 5 740 m. Ale kdo chce více, může: z bílých měří hřiště 5 654 metrů, z černých 5 714 metrů.

Žádná jamka tu není ze žlutých vyloženě dlouhá. Třípary měří mezi 105-164 metry, šest čtyřparů má pod 300 metrů, tři pětipary okolo 425 metrů. Délkově uměřeně navržené jamky. Lze jen ocenit architekta hřiště Jakuba Červenku (jde o jeho první velkou designérskou práci) i odvahu samotného Petra Koláře, že nepodlehli v česku dosti časté „sportovní“ ambici vedoucí k nadbytečné délce.

Jde i o to, že co vám na délce hřiště daruje, to si na technické obtížnosti snadno bere zpět. Jamky nejsou rovné dálnice, ani nemají ferveje široké jako fotbalové hřiště. Je zde hodně přirozených potíží, které dokáží překvapit, omezit, trestat či potrápit. Ferveje se na mnoha místech kloní, často nestojíte rovně. Jsou tu užší průstřely, je tu voda i stromy, častá převýšení i místa, kde míč sjíždí. Na několika čtyřparech nevidíte do dopadových zón pro první ránu, na třech pětiparech hrajete druhou ránu spíše naslepo. Co je ale dobře: nejsou tu auty. Jen časté červené kolíky. Za ránu mimo areál, někdy i do lesa, jste potrestáni jen ranou navíc, nikoli ztrátou délky. Vstřícné a správné řešení.

V aktuální situaci tu je také hodně vysoké trávy podél fervejí, míč v ní zmizí a zaručeně ho nenajdete. Je otázkou, zda a jak se bude sekat do budoucna. Dle mého soudu bude potřeba sekat více: ztrácet zde trvale míče, to se asi nikomu nebude líbit. Tráva tak nyní představuje skutečně velké nebezpečí, stranové nepřesnosti brutálně trestá. Při hře je potřeba držet se zpátky, dobře mířit a hrát rovně. S driverem z odpališť velmi opatrně, spíš hybridem. Délkově to jamky umožňují.

Technická obtížnost hřiště mi vyhovovala, jamky nutí myslet, krotit emoce, ale někde zase vyloženě vybízejí k risku. Za ten jste pak odměněni, hrajete třeba jen 60 metrů do grýnu. Jamky jako celek tvoří vyvážený koncept, není tu nic mimochodného. Tedy: jedinou vybočujících věcí je grýn tříparu č. 13. Ostatní grýny na hřišti jsou mírně tvarované, dobře hratelné, ale tohle je rozbouřená hladina, Řípy nad Polabím. Je to potměšilost, zbytečnost či vhodné ozvláštnění? Po důvodu jsem se pídil a vysvětlení je takové lidské. Víc neprozradím.

Které jednotlivé jamky upoutají? Většina jich je na první hraní zapamatovatelná. Mají výraznou vizualitu, jsou od sebe dost odlišné.

Ihned si mne získalo první odpaliště s impozantním vítacím pohledem, možností uvolněné první rány. Důmyslná je jamka č. 2: vyvýšená odpaliště, hadovitý dvojitý dogleg, pestrá kombinace luk a lesa. Na trojce musíte hrát chytře, je to úzká cesta kupředu. Třípar č. 7: míč nádherně plachtí dolů. Osmička: velká výzva, dlouhá rána přes vodu, ale pak je to už hodně blízko ke grýnu. Chytrý kontrast mezi první velmi těžkou a druhou lehkou ránou. Tříparovou devítku si bude pamatovat každý, rozdíl mezi odpalištěm a grýnem jsou tři hole, hraje se hodně dolů. Atraktivní, relativně snadná jamka, která hřišti dodává zábavný prvek.

Překvapivé odpaliště na desáté jamce: stojíte na něm a nevíte, co vás čeká, jamka není vůbec vidět. Pak jdete okolo červených odpališť – a ta už logiku mají. Napadne vás: neměla být žlutá, bílá a černá jinde? V rovné linii červených a ne takto bokem? Ano, je to známý český problém: pozemek, který se nepodařilo získat. Golfisté mohou jen doufat, že majitel jednou svůj pruh půdy prodá a odpaliště budou tam, kde dle logiky být mají. Současná odpaliště je vynucené řešení.

Druhá devítka je na otevřenějším prostoru a zavádí hráče na nejvyšší bod hřiště, na jamku číslo 14, z jejíž ferveje je široký výhled do kraje. Snadno zapamatovatelný je následující čtyřpar č. 15, kde lze hrát odvážně přímo na grýn, což vyžaduje ránu zhruba 200 metrů carry (hrozí tu veliký bankr), anebo lze jít po ferveji okolo lesíka. Vyzkoušel jsem obě varianty a riskovat zde může být paradoxně jistější cesta k paru. Tzv. bezpečná cesta by potřebovala trochu větší dopadový prostor, míč také někdy nepředloženě utíká po skloněném svahu.

Když vás hra dovede ke konci, na odpaliště osmnáctky, doporučuji stoupnout si na bílá odpaliště v lesním průseku. Je odtud nádherný pohled na jamku, na její modelovanou fervej. Ze žlutých ten pohled už není tak působivý. Esteticky i přírodně cenným prvkem jsou i stromy na ferveji jedenáctky, které vytvářejí výraznou dominantu jamky (byť rozměrný bankr pod nimi zmenšuje už dost úzké dopadové místo pro druhou ránu).

Ačkoliv hřiště předpokládá fyzickou kondici, ačkoliv vyžaduje přesné rány a schopnost strategického uvažování, nemyslím si, že je obtížné. Žlutá odpaliště rozhodně nabízejí příjemnou rekreační hru. Vysoká tráva sice nyní hru komplikuje, ale je to otázka nastavení, vyhodnocení názorů hráčů a vývoje. Ostatně když jsem zde hrál, byla první devítka méně vysekaná, ta druhá již více – a bylo to znát, na druhé už šlo míč někde nalézt.

Dolní Dobrouč je solidní hřiště, postavené na pevných základech. Jde jen o to doladit jednotlivosti a nechat přírodu růst, aby vše vyzrálo. Pozitivně se zde projevilo nadšení pro věc, emoce, ale také racionální přístup. Hřiště charakterizuje funkční design (vytvořený domácím tvůrcem), herní pestrost a proměnlivost, propojení s lokalitou i místní přírodou, neokázalost a dobrá atmosféra, také výrazná osobní angažovanost majitelů. Velmi oceňuji, že Dolní Dobrouč přiznává svoji barvu a nehraje si na něco, čím není. Je to pravdivé a poctivé dílo.

Jakkoli bude letošní stav ještě poněkud syrový, hrát hřiště je už teď dobrým zážitkem. Je to i možnost poznat zdejší pěkný kraj. Vezměte si s sebou větší počet míčů a nesmutněte, pokud jich několik ztratíte – ziskem bude fakt, že hra vás bude bavit a okolí se vám bude líbit. Cesta sem, byť i daleká, má smysl a vyplatí se.