Krása neznámých horizontů i stále stejných tras

(CYKLO) Více než dvacet let jsem jezdil na kole tak, abych co nejlépe poznal celé Čechy. Všechny jejich kraje, okresy, lokality, známá i neznámá zákoutí. Objet takto českou kotlinu (nikoli moravský úval) se mi podařilo asi za deset let. Pak jsem měl dva roky oddych a do objíždění se pustil znovu. Zase trochu jiné trasy, ale místa už jsem znal: všechny pohraniční hory, všechny pahorkatiny i hornatiny, všechny nížiny: polabskou, u Ohře, jihočeskou pánev… Takto nadvakrát jsem najel po Čechách bratru 100 000 kilometrů.

Vždy jsem byl hnán touhou poznat nové místo, vždy mne lákala trasa, cesta, silnice, kterou jsem ještě nejel. Vidíte před sebou vrcholek kopce a máte obrovské nutkání na něj vyjet. Spatříte cestu lesem a chcete vědět, kam vás dovede. Rýsuje se před vámi horizont a mermomocí chcete odhalit, co je za ním. Znáte první povídku z filmu Vojtěch Jasného Touha (1958)? Ta je o horizontu, o dětské, přirozené touze poznat svět… Hnala mne bytostná objevitelská touha, která je tatáž u každého člověka dychtivého poznání. Někdo chce poznat českou krajinu, někdo touží vidět cizí země, někdo se chce pohroužit do studia zvířat nebo rostlin…

Před dvěma lety se cosi změnilo a mne tahle touha poněkud opustila. Svoji roli tu hraje nepochybně věk. Bylo mi padesát a to je pro mnoho lidí určitý zlom. Věk hodnocení, ohlížení se zpět. Ta změna nepřichází náhle, není to obrat o 180 stupňů během jednoho měsíce. Je to proces, který trvá. Ale je zřejmý.

Když se dnes podívám na kdejaký horizont v české pánvi, tak už vím, co je za ním.  Nemám chuť se k němu vydat. Vrcholek hory či rozhledna mne stále lákají, ale nutkání je slabší: tak se tam podívám příště, dnes se mi už nechce… Největší rozdíl je ale v tom, že na kole jezdím nikoli po stále jiných trasách, ale čím dál víc po těch blízkých, mnohokrát ojetých, známých.

Když mi před asi patnácti lety kolega cyklista říkal, že má svoji trasu mezi Prahou 6 a hradem Okoř a tu jezdí skoro každý týden, nechápal jsem. To by mne nudilo. Dnes si často dávám „svůj“ okruh právě v Praze 6, podél Vltavy a směrem na Klecany, ke Kralupům nad Vltavou. Někdy jedu jedním směrem, jindy opačným, ale trasa je tatáž. Mám svůj kopec od Vltavy do Bohnic, který mi bohatě stačí. Do Krkonoš či Jizerek mne to tolik netáhne.

Možná to vyznívá rezignovaně: přišla padesátka, stáří už je na dohled, žár vyhasl. Opravdu? Když chytnu řídítka a jedu z kopce, pořád mne rozdychtí ten vítr okolo uší. Onehdy jsem jel na silničce 100 kilometrů Polabím po mně enormně známých cestách a nádherně si cestu užil. Nedělní ticho kolem, suštící úzké pneumatiky, občas čisté cvaknutí, jak řetěz po přeřazení dobře zapadl do jiného kolečka. Radost z jízdy stále mám.

Že zrovna teď nechci nic nového objevovat, či starého znovuoživovat, z toho si vrásky ani starosti nedělám. Možná už skutečně nebudu chtít opět objet české hory v pohraničí, ale možná ta chuť za pár let zase přijde. Nechávám věcem volný průběh. Uvidím.

Potkávám občas na kole jezdce, kteří mají před sedmdesát let, někdy dokonce více. S některými jsem se dal i do řeči. Byli stále schopni ujet padesát, sedmdesát, někteří dokonce sto i více kilometrů. Dělají si výlety všude možně, byť rovinatější profil jim vyhovuje víc. Limity dané věkem, fyzickou kondicí, není možné zlomit.

Těm jezdcům je ale společná jedna věc. Výraz v tváři zračící radost z prosté jízdy. Nevidím jim do duše, ale myslím, že si užívají ten bazální fakt šlapání, posedu na kole, jízdy. Taky si někdy už říkám, že je fakt úplně jedno, kudy jedu. Hlavně, že jedu. Ale jak říkám, třeba se zase vydám na cestu kolem Čech. Budoucnost je neznámá a doufám, že stále otevřená.