Křišťál v lese

(GOLF) Příběh karlovarského hřiště Olšová Vrata by vydal na knihu. Je to sága začínající velkou slávou a velkými penězi, z nichž se však rychle padá do propasti. Teprve po deseti letech klinické smrti přichází další desetiletí pracného oživování. A trvá ještě dalších více než třicet let, než se areál zase skví v plném lesku.

I když tomuto hřišti, jež překročilo 80 let života, vyrostlo po roce 2000 mnoho nových konkurentů, Karlovy Vary jsou stále jedinečné. Je do nich otištěna velká část historie českého golfu 20. století. To už nové areály nikdy nedohoní.

Z dávné minulosti

Nejstarším hřištěm na dnešním českém území byla karlovarská devítka v Gejzírparku / Kaiserparku. Hrálo se tu v letech 1904-1939. Konkurenční Mariánské Lázně, respektive zdejší hřiště, však měly už od roku 1929 plných 18 jamek, a tak nemohly Karlovy Vary zůstat pozadu. Neboť toto proslulé turistické centrum západních Čech založené již ve 14. století si oproti Máriánským Lázním (založeny až na přelomu 18. a 19. století) nárokovalo v tamním evropsky oblíbeném lázeňském regionu primát.

Ekonomická síla tehdy německého Karlsbadu se projevila i v nákladech na nové hřiště. Vyšplhaly se až k sumě 12 miliónů korun československých (původní rozpočet 8 mil.), což v dnešním hrubém přepočtu znamená přes 250 miliónů Kč. Pro srovnání: když si čeští golfisté z Golf Clubu Praha budovali koncem 30. let klánovické hřiště, náklady včetně stavby klubovny dosáhly něco přes 1,5 milionu korun. Šlo tehdy sice jen o devět jamek (dalších devět se dokončovalo po válce), i tak je ale vidět, co si mohli karlovarští díky turistickému ruchu dovolit.

Nové karlovarské hřiště navrhl polský architekt žijící ve Francii Constantin Noskowski. Bylo vybráno místo od centra odlehlé, ale blízko silnice na Prahu, u obce Espenthor (dnes Olšová Vrata). Hřiště bylo hotové již roku 1932, ale otevření se dočkalo až v červenci 1935, kdy byly dokončeny šatny a umývárny. Jamky měly na svou dobu vynikající zavlažovací systém, ovšem už tehdy se greeny potýkaly s mechy, tedy místním vlhkým prostředím. Nadmořská výška okolo 600 metrů a okolní lesy jsou pro greenkeepry stále tvrdým oříškem.

Noskowského design se ukázal štastným. Dodnes jsou jamky vedeny tak, jak je autor navrhl. K zásadní změně došlo jen krátce po otevření, kdy na návrh tehdejšího vítěze British Open Henryho Cottona bylo změněno pořadí jamek. Původně se začínalo na dnešní dvanáctce, Cotton navrhl start z tehdejší osmičky – dnes tedy jamka č. 1. Hřiště mělo délku 5 720 metrů; dnes má z bílých 6 193 metrů, ze žlutých 5 771 m. Ing. Josef Charvát, jediný český předválečný golfový architekt, shledával hřiště jako „velkorysé a moderně pojaté“, ovšem pozastavoval se nad členitostí bunkerů. Zdály se mu vizuálně efektní, ale pro údržbu náročné.

Hřiště Espenthor se rychle zařadilo mezi evropskou třídu a v roce 1937 se zde konalo Mezinárodní amatérské mistrovství ČSR, na něž navázalo o rok později Otevřené mistrovství ČSR, kde mezi profesionály především z Velké Británie zvítězil Henry Cotton (71,67,72,72). Nejlepší Čech, amatér Hanno Tonder, byl devátý. Skvělá akce s mimořádným obsazením, jenže také labutí píseň československého předválečného golfu i zdejšího hřiště. Po odtržení Sudet se místní Internationaler Sport Club Carlsbad včetně členů-golfistů stal součástí německého golfového svazu, s vypuknutím války 1. září 1939 a nedostatkem zahraničních turistů (hlavně z Británie) však bylo nutné hřiště uzavřít. Stalo se tak už v sezóně 1940.

Pejskařům dík!

Na rozdíl od mariánskolázeňského hřiště, které na počátku léta 1945 vzkřísili američtí vojáci, bylo to karlovarské po válce opuštěné. Nikdo se neměl k jeho obnově, chyběli lidé i zájem. Němci museli oblast opouštět, noví obyvatelé měli mnoho jiných starostí. Po slavné první kapitole prožívalo hřiště druhou, katastrofální.

Je dějinným paradoxem, že v dobách nejtužšího stalinismu a ideologického dogmatismu se rodila obnova sportoviště určeného pro sport tzv. měšťácký, buržoazní. Do Karlových Varů po válce přišla malá skupina lidí z Plzeňska, kteří měli rádi psi a chtěli je někde venčit, cvičit s nimi. Nabízel se prostor někdejšího hřiště v Kaiser/Gejzír parku, ale když kynologové zjistili, že jde o golfový areál, nedalo jim to a hru zkusili. Tamní devítka však byla v zuboženém stavu a jevila se jako malá, tudíž se kynologové se svými golfovými pokusy přesunuli na velké hřiště, někdejší espenthorské. V kronice 70 let karlovarského golfu (1973) se na daný klíčový okamžik v životě hřiště vzpomíná: „Ihned byly zahájeny práce na odklizování pohozených zbytků zbraní a všech na hřišti nežádoucích předmětů, zahrabány vykopané zákopy, zbytky stájí a vytažen z řeky válec a vytrhán nálet na jamkovištích. Koupeny hrábě, motyky a vypálena stařina – inu jedinečné nadšení lidí, kteří neměli o golfu nejmenší znalosti mimo náčelníka Venzary, který viděl hrát golf za války ve Skotsku.“

Dál už je to příběh, který má dnes prvky legendy. Ale šlo o realitu plnou fyzické námahy a dobrovolnické práce, jakou si dnešní na luxus navyklí golfisté jen těžko dokáží představit. Je to také příběh různých individuálních osudů. Míří sem jedinci-golfisté z předválečné éry, aby radou vypomohli, putují sem však i ti, kteří mají režimem Prahu „zakázanou“. Objevují se i noví vyznavači golfu. Obnovy jamek mají na starosti jednotlivé rodiny, teprve koncem padesátých let začínají s rekonstrukcí hřiště pomáhat i služby města. A tak může být v září 1960, po 30 000 hodinách brigádnické práce, znovuotevřeno plných osmnáct jamek.

Třetí etapu vystřídala čtvrtá, kdy se hřiště během následujících desetiletí stalo jedním z úhelných kamenů československého golfu. Byla to osmnátka „nejblíže“ u Prahy, hrály se tu četné sportovní soutěže, vyrůstaly zde nové generace výborných závodních hráčů. Mnozí z nich jsou dnes členy síně slávy, mnozí jsou známými trenéry. Stále však šlo o malou komunitu: v šedesátých letech měl zdejší TJ Slovan 60 členů, koncem 80. let čítaly dva karlovarské kluby celkem 210 hráčů. Byť kvalita hřiště v té době kolísala (v roce 1986 bylo dokonce rozhodnuto nepořádat zde mezinárodní soutěže), byť klubovna už koncem 80. let nevyhovovala (měla základy ještě z 50. let, přestavěná byla po roce 1968), právě v třech desetiletích 1960-1990 se utvářela tradice karlovarského i českého golfu, jejíž stopy jsou dodnes čitelné a stále živé.

K novému lesku

V pořadí pátá kapitola minulosti karlovarského hřiště se počíná rokem 1990, kdy se dva karlovarské kluby spojují v jeden, nynější Golf Club Karlovy Vary. Skok kupředu však přichází až v půlce desetiletí, kdy společnost Golf Resort Karlovy Vary investuje do obnovy hřiště během dvou let přes 34 miliónů korun. V roce 1997 je otevřena nová klubovna, jejíž náklady dosáhly 60 miliónů korun.

Karlovy Vary se v 90. letech opět staly hřištěm s evropskými parametry, s výtečným zázemím a velmi kvalitními službami. Dnes jsou tyto věci brány jako samozřejmost, máme takových areálů vícero, ale tehdy Vary/Olšovky (společně s mariánskolázeňským a nově vybudovaným karlštejnským hřištěm) zásadní měrou táhly český golf až k masivnímu nárůstu hráčů i hřišť po roce 2000.

Jejich unikátnost přetrvává dodnes: je dána minulostí, ale také přírodní vyzrálostí hřiště, což dohromady tvoří zdejší genius loci. Zatímco mariánskolázeňské hřiště je spjaté s ctihodnou aristokratickou tradicí, karlovarské je přirozeným, křišťálovým pramenem vyvěrajícím z okolních lesů. A jestliže česko-německé potýkání mělo v minulých staletích různé stránky, tak toto hřiště je příkladem, jak dobrý německý fundament nebyl v českých rukou k zmaru přiveden (jako se to v Sudetech stalo mnohde jinde), ale byl naopak ku prospěchu golfistů českých i evropských zušlechtěn a k nové slávě doveden.

Já a karlovarské hřiště

Amara Zemplinerová, bývalá mistryně ČSSR v golfu, dlouholetá vynikající hráčka, členka GC Karlovy Vary

„Je rok 1960. Dvouletá holčička doprovází tatínka na golfovém hřišti v Karlových Varech. Šestá jamka. Otec bere z bagu golfovou hůlku a poprvé ji dceři vkládá do rukou. V tom okamžiku se rodí celoživotní láska. Já a golf.

Šestka dnes vypadá stejně jako tenkrát. Jen mistrovská odpaliště se posunula o 20 metrů dozadu, smrky na ostrůvku jsou o dvacet metrů vyšší a fairwaye jsou dnes šťavnaté i v létě. Když mi bylo deset let a drivy už jsem měla opravdu dlouhé, hrála jsem na šestce přes stromy. Druhou na green a birdie bylo doma. Dnes je mi málem šedesát a jsem ráda za par. Hrát přes lesík už by byl zoufalý čin. Za půl století se i hřiště promění.

S karlovarským hřištěm, to je můj nejdelší citový vztah. Jako malé golfové děti jsme si hráli kolem klubovny, zatímco rodiče obcházeli hřiště. Pak dospívání, každý den 18 jamek s tátou, v sobotu a neděli turnaj. A pak další a další. Turnaje, vítězství, prohry. Přátelství, první lásky, celoživotní lásky. Teď se potkáváme na seniorských soutěžích.

Malý lázeňák nebo fotbálek na dvojce. Stará zakouřená klubovna, kde voněly startky a párky, kde Pavel Fulín král na kytaru a nikomu se nechtělo domů.

Revoluce přinesla změny i na karlovarském hřišti. A většinou k lepšímu. Vyrostla klubovna, které se nedá mnoho vytknout, je tu zavlažování, hřiště je delší a zdobí jej spousta kytek a krásných keřů. Třebaže se počet členů zmnohonásobil, atmosféra v klubovně je skvělá. Na rozdíl od nestranných, a tedy kritických golfistů, si nepřipouštím téměř nepřetržitý hluk ze silnice. Ani si nestěžuju, že driving range je trochu z ruky. Velmi dobře si totiž pamatuju, že nebýval žádný.

Na hřišti v Karlových Varech jsem odehrála stovky kol. A nikdy mě neomrzelo. Je jedinečné. Každý den je stejné a zároveň jiné. Nedá se naučit. I když hrajete bezchybně, papírově nejlepším možným způsobem, stejně cítíte napětí, kdy vás hřiště dostane. Je to pro mě nejúžasnější hřiště, kde většinou hraju hůř než ostatní. Každou ránu jsem tam zahrála tisíckrát a často tak, že už ji nechci opakovat. Jenže samozřejmě když o něco jde, vynoří se z podvědomí právě ta špatná, i když zcela originální rána a další nepovedený originál je na světě.

Na některá hřiště člověk přijede, odehraje osmnáct jamek a zase jede pryč. Jiná hřiště jsou příběh na celý život. Já a karlovarské hřiště. Od mých dvou let už to táhneme spolu.“

Kdo chce vědět víc

Historie karlovarského hřiště Espenthor/Olšová Vrata je podrobně zachycena v několika textech, z nichž hned ten první je mimořádně živou a zajímavou kronikou nejen hřiště, ale vůbec celého golfu v karlovarské enklávě od počátku 20. století až po počátek sedmdesátých let. Text golfových pamětníků obnovy hřiště Otakara Řezáče a Václava Mikuty st. nazvaný 70 let karlovarského golfu byl zveřejněn v roce 1973 a dnes je možné si jeho elektronickou verzi stáhnout přes server www.golfarch.cz. Vřele doporučejeme, text obsahuje nejen spoustu informací i příběhů, ale také cenné historické fotografie. Velmi podrobně je historie také popsána v – pro poznání minulosti našich hřišť klíčové – publikaci (Československá) golfová hřiště (2013) trojice autorů J. C. Novák, P. Sedlák, L. Svoboda. Posledně jmenovaný je rovněž spoluautorem knihy Greenstory (2008), která obsahuje příběhy západočeských golfových hřišť včetně espenthorského. A samozřejmě je mnoho o dění v „olšovkách“ vylíčeno i v nenahraditelné Historii golfu v českých zemích a na Slovensku (2004) od Prokopa Sedláka.