Evoluce není revoluce – rozhovor s prezidentem ČGF

(GOLF) S golfem začínal na hřišti Semilech ještě v šedesátých letech. Do funkce prezidenta České golfové federace byl zvolen v roce 2013 a na jarní konferenci 2017 se ZDENĚK KODEJŠ bude o post ucházet znovu. Jak hodnotí své roky ve funkci a kam by měl český golf směřovat?

PREZIDENTOVÁNÍ A VOLBY

Zkuste jmenovat tři věci, které se vám a výboru České golfové federace za uplynulé funkční období povedly.

Určitě se podařilo rozjet projekt Golf do škol, vznikl systém a určitý pořádek v přípravě výkonnostních a špičkových hráčů. Povedlo se také prosadit několik našich lidí do vrcholných orgánů Europan Golf Association a R&A – projevila se ještě práce Milana Veselého, který pomohl uvést na mezinárodní pole generaci mladších kolegů. A snad se současnému vedení ČGF podařilo nasměrovat řízení českého golfu věcným a sportovním směrem.

S tím lze souhlasit. A teď věci, které nevyšly.

Musíme se přihlásit k tomu, že se nepovedlo správně nastavit mediální politiku. Měli jsme i jeden konkrétní projekt, který nevyšel. A všeobecně se stále nedaří prosadit pozitivní prezentaci golfu na veřejnosti. Nejen mezi golfisty, ale v prvé řadě mezi nehrající veřejností. Když už někdo golf hraje, tak dobře ví, v čem jsou klady téhle hry. Ale kdo nehraje, ten to vůbec neví.

Média měl nejprve na starosti Karel Čelikovský, pak nový generální sekretář Martin Bek. Ten ovšem po dvou letech ve funkci skončil. Je i tohle důvodem jeho odchodu?

Určitě bych měl vysvětlit odchod člověka z tak klíčové pozice, ale není třeba hledat nějaký zásadní rozpor. Nejde o jednu konkrétní věc, respektive vámi zmíněnou mediální problematiku. Spíš si obě strany představovaly fungování trochu jinak. Ale chtěl bych jasně zdůraznit, že se rozcházíme v dobrém a že Martin odvedl velký kus práce.

Máte představu, jaká osobnost by měla pozici generálního sekretáře zastávat?

Nám nejde o typ osobnosti, budeme se spíš snažit vybírat člověka podle toho, co by měl mít v gesci. Jde nám o mediální politiku, také obecně o marketing a pokrok tímto směrem. Takže pokud bude mít někdo z námi vytipovaných k daným oblastem blíže, pokud by do nich uměl lehce vplout, je to samozřejmě výhoda.

Rozhodl jste se znovu kandidovat na funkci prezidenta ČGF, přitom ještě na jaře 2016 jste o takovém kroku neuvažoval.

Máte pravdu, kolegům z výboru jsem to říkal. Souviselo to ale i s mým privátním pracovním nasazením, respektive podnikáním, které se výrazně měnilo. Objektivně bylo hodně práce a měl jsem toho plné zuby. Ale na druhou stranu jsem si říkal, že se snad něco podařilo a že spolupracovníci, golfové prostředí i hra mi stojí za to, abych se trochu zatnul. Bylo mi taky ze strany lidí, kterých si vážím, připomenuto, že jsem si nevychoval nástupce a tudíž nemám nárok ještě končit. Což je vážný argument, protože sám tvrdím, že golfu žádné velké změny či revoluce nikdy neprospívají a že musí naopak přirozeně evolučně plynout. I to koneckonců můžu považovat trochu za vlastní chybu minulého období, že za sebou nemám nikoho, komu bych s čistým svědomím funkci předal.

Jdete do voleb s novými cíli?

S úplně novými určitě ne. V zásadě jde o to pokračovat v nastoupené cestě a více se snažit zlepšovat jméno golfu v širším povědomí, posilovat jeho sportovní význam. A vidím ještě jeden cíl, kterým je snaha o vyšší míru profesionality a systémovosti práce. To je ale běh na delší trať.

Máte už vybrané osoby, které byste rád viděl v novém výboru?

Asi jsem víc demokrat, než je zdrávo, protože nechávám situaci krystalizovat samu od sebe. Kluby si volí své zástupce, od kterých čekají, že je budou zastupovat a vést federaci k jejich spokojenosti. Ale většina členů současného výboru by také ráda pokračovala, tudíž není potřeba tým nově sestavovat. Za poslední roky už lidé navíc zjistili, že z pozice ve vedení federace se nedá řídit zeměkoule, nedá se z toho udělat ani výhodný miliónový byznys, je to jen hodně práce. To určitě pročistilo prostředí a ti, kteří chtějí pokračovat, jsou s tím srozuměni.

O prezidentskou funkci se neucházíte jen vy. Dalším kandidátem je Karel Čelikovský, dosavadní člen výboru. Překvapila vás jeho kandidatura?

Svým způsobem ano. Nečekal jsem to.

Z logiky věci vyplývá, že je mezi vámi nějaká rozepře. Je to tak?

Nenazval bych to rozepří. Názorově se ale ve spoustě věcí ne zcela shodujeme. Karel je exekutivní právník a funguje v trochu jiném modelu než třeba já. Není to ale rozhodně tak, že bychom se Karlem nechtěli, nemuseli atd. Běžně spolu hovoříme. Je to také jeho svaté právo usilovat o funkci prezidenta ČGF. Alespoň to nebudu mít tak pohodlné a budu se muset víc snažit.

Karel Čelikovský je zapsán i jako kandidát na funkci viceprezidenta. Pokud v hlasování o prezidentskou funkci neuspěje, ale stane se viceprezidentem, budete spolu muset dále spolupracovat. To není zrovna komfortní situace.

Výbor je volený orgán, vybírají si ho kluby. Jestli jsem řekl, že kandidovat budu, tak musím být připraven na to, že mi plénum zvolí takovou sestavu, jakou zvolí. Ale skutečně nejsem ten, který by říkal: s tímhle chci a s tímhle ne.

Na funkci viceprezidenta kandiduje i respektovaná osobnost, prezident Golf Clubu Stará Boleslav Vladimír Bouček, jehož rodinná golfová tradice sahá až do meziválečné éry. Je tohle vám bližší člověk?

Moje odpověď zní, že budu nesmírně rád, pokud lidé kalibru Vladimíra Boučka budou pracovat pro český golf – a čím výše, tím lépe! Pro mě je Vladimír etalonem toho, co bych nazval „tradičním a pravým golfistou“.

Do výboru už nekandiduje Miroslav Holub. V exekutivě ČGF již dlouhé roky, nyní ve funkci viceprezidenta, ale v poslední době spíše v pozadí.

Můžu říct jediné: máte pravdu, kandidovat nebude. Rád bych ale dodal, že Míra je pro nás důležitou osobou ve své pozici v Development Committee R&A. Komise rozděluje hromadu peněz, která každý rok nateče do St. Andrews. Je dobré mít právě tady svého člověka a věřím, že Mírovy pozice dokážeme společně využít.

Kolik dnů, týdnů práce jste funkcí trávil?

Časově to samozřejmě není lehké. V průměru jsem se tomu věnoval dva až tři dny v týdnu na celý úvazek. Někdy je to nesnadná práce, zvláště pokud máte poměrně intenzivní vytížení okolo svých obchodních aktivit, ale jindy zase radostná v tom, když vidíte, že jdou věci kupředu.

Když vyhrajete, jaké budou vaše první kroky?

Nechci být zbytečně vtipný – minule jsem něco řekl a vyfabulovalo se z toho, že nebudu dělat nic a nechám to na druhých. Ale já spíš řekl, že nebudu nic měnit radikálně. A to stále platí. Pojedeme prostě dál.

GOLF VE SVĚTĚ I U NÁS

V jaké situaci je dnes golf obecně, hlavně v Evropě?

V nejednoduché. Spoustě národních svazů ubývají členové, někde dramaticky. Švédově zaznamenali od roku 2004 propad o více než 20%. U nás budeme mít za rok 2016 o zhruba 2 000 hráčů méně. To už je viditelný pohyb, vůbec první takto výrazný pokles od roku 1990. Paradoxně jsme se tím zařadili mezi golfově vyspělé evropské státy, kterým golfisté – členové klubů také klesají.

Lze stručně popsat příčiny?

Stručně to nejde. Můj dojem je, že hlavní roli hraje čas. Golf je časově náročnější aktivita a společnost se zrychluje a všichni jsme přesvědčení, že nemáme času nazbyt. Je otázkou, zda skutečně toho času máme méně či ne, ale rozhodně se dnes lidé alespoň musí tvářit, že jsou hrozně upracovaní, přepracovaní a pořád v letu. Jít na golf pak může působit i poněkud provokativně. Cenová náročnost golfu není příčinou, lze ho samozřejmě hrát i za docela málo peněz. Důvodem ale může být i celková sinusoida golfu, kdy po vrcholu vždy následuje stagnace či pokles. I tenis si tím prošel a golf jeho situaci v podstatě kopíruje. Je potřeba s tím bojovat, ale že by se ten boj dal vyhrát v řádu několika let, to určitě ne. Co má smysl za každé situace, je investovat do dětí a mládeže. A pokud se nám přes děti podaří přesvědčit i jejich rodiče, je to dvojitý efekt.

Klesá sice počet klubových členů, ale to neznamená, že ubývají golfisté celkově. Třeba jen nechtějí platit členské příspěvky. V Austrálii bylo před deseti lety asi 1,2 milionu hráčů a z nich 50% v klubech, dnes tu mají pořád 1,2 milionu golfistů, ale jen 35% klubových.

Snad to tak je, ale ono není úplně důležité, kolik hráčů je v klubech, kolik mimo ně, jak se golfisté organizují a kolik má svaz členů. Podstatná je celková síla golfového prostředí. Indikátorem krize je vždy to, že hřiště se už neuživí a zavírají. U nás zatím prakticky všechna stále žijí. Pro mě jako šéfa národní organizace je také klíčové, aby se stávající hráči golfu věnovali sportovní hře, o kterou se ČGF má starat v první řadě. Chceme podporovat výkonnostní hráče a vychovávat mladší hráče tohoto typu.

Evropský golfový systém organizování hráčů je nastaven jinak než v anglosaských zemích – a snad i proto ho právě tam hraje víc lidí než v kontinentální Evropě. Nelze to změnit?

Na to nemůžu odpovědět, protože já zastupuji jednu národní federaci. Současná evropská golfová struktura je daná dlouhým vývojem a nemyslím si, že by bylo ku prospěchu vymýšlet něco nového. Spíš má smysl hledat způsoby, jak systém modifikovat a přizpůsobit. Neměl bych nic proti tomu, kdyby se situace víc blížila praxi z Británie či USA, jenže v těchto zemích má golf obrovskou tradici a také si prošel různými etapami, než dospěl do té současné. Švédové to zkoušeli a zkouší jinak, přesto mají stále propad. Možná je to i mentalitou, na kontinentu jsme náchylnější k větší organizovatelnosti. Tedy Švédové nebo Němci určitě. U nás bych si tím až tak jistý nebyl.

Za posledních deset let se přístup ke golfu v Česku hodně zjednodušil, ale mnohde stále potřebujete nějakou „kartu“, „způsobilost“, HCP 54 atd. Tohle téma v posledních letech trochu zapadalo. Budete ho oživovat?

Je to stále stejná písnička: my jako federace něco přikazujeme, nařizujeme a zakazujeme. To není pravda. Žádnému hřišti ani resortu nemůžeme, nechceme a nebudeme mluvit do toho, koho si na hřiště pustí. Je to jen věcí majitelů, klubů. Jestli někdo bude pouštět jen do HCP 36, do 54 nebo každého z ulice, je to čistě jeho politika.

Ale neměla by federace působit na kluby a hřiště, aby se více otevíraly?

V tomto směru se také snažit budeme. Ale přímo můžeme působit jen na kluby, nikoli na majitele. Proto je důležité, aby i v příštím volebním období došlo k užší spolupráci s majiteli hřišť. Pokud oni nebudou mít nové hráče, my také ne. O tom musíme společně mluvit.

Jaká je obecně nálada v českých klubech? Žehrají na stagnaci, anebo vládne klid?

To je zajímavá otázka. Ale víte, já se sice pohybuji na různých hřištích, jenže ne každý si ke mně jako k prezidentovi ČGF přijde stěžovat, jaká blbá nálada u nich vládne a co se jim nedaří – a proč s tím třeba něco neděláme. I tak si ale nemyslím, že by převládal nějaký negativní duch.

Je rozdíl mezi kluby okolo Prahy a těmi mimo centrum?

Určitě, promítá se do řízení klubů a směru jejich aktivity. Například severomoravské kluby maximálně tlačí na sportovní stránku, bojují o naše tréninková centra mládeže, řeší nominace, fungují tu dětské soutěže atd. Pražský Erpet na tomhle postavil před deseti, patnácti lety svoji politiku a vychoval celou generaci dobrých hráčů. Dnes je ale středočeské a pražské prostředí jiné. Snad si můžu dovolit říct – namlsanější. To je trochu škoda. Byť je tu zase hodně silná sféra rekreačního golfu.

Jak jsou na tom regionální kluby, s malými devítijamkovými hřišti?

Z regionální devítky pocházím, situaci vidím. Tato hřiště jdou v podstatě cestou public areálů, a to je, myslím, dobře. Otevřít se všem. Na druhou stranu je tu vždy klíčovým faktorem místní klub, ten musí žít a mít nějaké členy, protože právě oni svými pravidelnými příspěvky drží ekonomicky areál nad vodou. Jen s nimi – a pár místními sponzory – takové hřiště přežije.

ČESKÉ (NE)ÚSPĚCHY A BUDOUCNOST

Chybí českému golfu k větší síle a sportovním úspěchům také větší peníze?

Jak jsem už řekl: klíčové je dostat pozitivní povědomí o golfu k negolfové veřejnosti. To je hlavní úkol ČGF do budoucna a peníze v tom mohou, ale také nemusí hrát zásadní roli. Financování sportu je u nás obecně nedobré, byť nějaké peníze by snad měly přijít. Teď mě ale spíš znepokojuje rozhodnutí paní ministryně, že se finance budou ve větší míře přidělovat přímo klubům. Vůbec nevím, jak si to představuje, to jsou tisíce sportovních klubů po celé republice. Technicky je to skoro neproveditelné. Patnáct let jsem se tím zabýval v Semilech a vím, o čem mluvím.

Jak se vyvíjí spolupráce s komerčními partnery ČGF – Raiffeisen Bank, plzeňským Prazdrojem? A jsou v jednání další partneři?

Jednak jsme rádi, že je spolupráce čistě obchodní, není to prosté mecenášství, kdy nadšený šéf podniku protlačí nějaké peníze na golf. Oba jmenovaní partneři se s námi baví proto, že to sami chtějí a vidí určitý marketingový potenciál. A nám ani nevadí, jestli své aktivity dělí mezi amatérský a profesionální golf. Pokud jde o další partnery, tak zatím jsme v jednání s některými automobilkami.

Co by teď český sportovní golf nejvíc posunulo kupředu? Tedy kromě stále vyhlíženého úspěchu „hvězdného“ hráče, který by navíc strhl novou lavinu zájmu o golf.

Nejvíc potřebujeme kompetentní pracovníky, profesionály ve svých oborech. To souvisí s vývojem českého golfu. Zkušení a věci znalí lidé tady ve větším počtu dost dobře být ještě nemohou, protože český golf je stále velmi mladý.  Já si taky prošel obdobím naprostého diletantismu, všichni jsme byli nadšenci, co se jen učili a dlouho ani neměli od koho. Je potřeba před tehdejším lidským snažením smeknout, ale bylo to amatérské a cesta vpřed byla logicky pomalá. Ke zrychlení pokroku je nutné spojit schopnosti a zkušenosti. Dnes už přichází do produktivních let ti, kteří mají zahraniční zkušenosti, byli například v USA, studovali zde, prošli golfovými vzdělávacími programy. Tuhle generaci lidí něco přes třicet let je potřeba do systému více zapojit.

A je dost těch, kteří chtějí v golfu organizačně či funkcionářsky působit?

Na podzim jsem to viděl na setkání členů STK. Ne že by to byl přetlak, ale noví lidé, které práce baví a mají ji rádi, nechtějí z toho zbohatnout, určitě jsou. Na tyhle pozice začínají přicházet i profesionálové z české PGA, a to mi připadá velmi dobré. Vystoupit z té pověstné rohožky a dělat komplexnější práci.

Hodně se hovoří o systému výchovy nových hráčů. Co tomu našemu nejvíc chybí?

V prvé řadě čas. Systém se musí vyvinout, projít všemi etapami a vyzrát. Před dvěma lety jsme ho nastavili a teď jede. Letos jsme dokonce měli výsledkově nejúspěšnější rok. Chce to jen trpělivost a systém neměnit každý rok. Za pět, sedm let budeme zase o kus dál a uvidíme, co zlepšit a kam se posunout.

Někdy je zmiňováno, že v Česku chybí větší počet kvalitních trenérů, kteří jsou ochotni trénovat i děti. Co třeba více zahraničních trenérů?

Vždy jde o kombinaci osobnostní, finanční, zájmu hřišť a majitelů, zájmu klubů, ochoty přijmout cizince do českého prostředí atd. Cizích trenérů tu prošlo dost, ne všichni jsou úspěšní, navíc kvůli jazyku či odlišné mentalitě jich nemůžete mít převahu. Je to i otázka ochoty přijímat zkušenosti ze zahraničí. Já si například naivně myslel, že Keithu Williamsovi budou domácí trenéři viset na rtech, aby se něco dověděli… No, to se tedy nekonalo. My se teď snažíme jít cestou kombinace výchovy vlastních profíků a zároveň brát impulsy ze zahraničí. Například Ondřej špůr jede na stáž na tři měsíce do královské španělské akademie. Obecně si myslím, že ze zahraničí bychom se měli učit víc. Oni to dělají už desítky let, a abychom zkoušeli naše vlastní cesty, to je nesmysl.

Druhou věcí jsou samotní hráči. Vidíte kolem sebe mladé golfisty, kteří mají hlad po vítězství? Tu vůli, která sportovce v jakémkoli odvětví vynáší na špičku, k medailím a titulům?

Měl jsem to štěstí, že jsem mohl vidět od malička přípravu cyklistů Zdeňka Štybara a Romana Kreuzigera. Pokud bych to měl srovnat, tak podobný přístup, právě tu obrovskou touhu jít za svým cílem, dnes v našem golfu nevidím. Nejsem ale samozřejmě vševidoucí. Možná to někde je.

Proč to tak je? Není to i tím, že golfové děti pocházejí ze solidněji postavených rodin a nemají touhu drát se nahoru?

Jak jsem už řekl – je vůbec potíž takové lidi ke golfu dostat, protože děti z průměrného či rovnou chudšího prostředí, které by hnala ambice vyniknout, ke golfu mnohdy ani nenajdou cestu. Ale když už by se k němu dostali, pak jim snad umíme pomoci. V tom by nebyl takový problém. Jenže tak jednoduše nelze celou situaci vidět. K úspěchu v golfu vedou různé cesty a je to vždy souběh mnoha faktorů. Vynikající hráč je vždycky jistým typem silné individuality, takový potenciál však v sobě má málokdo. Hodně rozhoduje celkové rodinné prostředí, chuť rodičů obětovat se, ale i přijmout autoritu trenéra či vedení reprezentace, kteří přece mají také snahu o co nejlepší výsledek. A samozřejmě také finanční situace, i to, kde ten člověk žije. Klíčová je také tradice. Klára Spilková, co si budeme namlouvat, je vlastně pořád ještě výjimka z pravidla. Ale nakonec – mám v hlavě jednoho mladého hráče, který v sobě něco má, rodiče jsou schopni jeho dráhu zabezpečit, trénování má viditelný řád a jeho progres je snadno doložitelný. Tak uvidíme.

A není obecně brzdou dělení na amatéry a profesionály?

Kdepak, podle mne je to systém logický a funguje dlouhodobě. Možná by to pro mne jako šéfa národní golfové organizace bylo jednodušší, měl bych pod sebou všechny špičkové hráče a mohl jim přidělovat prostředky z jedné kasy. Ale to o úspěchu v golfu nerozhoduje. Ten člověk si to musí na hřišti vždycky odehrát sám. A je fuk, jestli jako amatér nebo profesionál.

Rozhovor vyšel v časopise Golf Digest