Vesmír je úžasný i bez Avatara

Planetárium má většina lidí spojeno se školní exkurzí. Pohodlná křesla, potemnělý sál, kopule nad hlavou a učitelky vyzývající k pořádku. Když se ale rozzáří stovky hvězd na obloze, všichni jen tiše zírají. V tom zážitku je cosi magického.

Pokud jste absolvovali návštěvu pražského planetária před dvaceti, třiceti lety, možná byste byli dnes překvapeni, co tato instituce nabízí. Budova i sál se zvláštním strojem připomínajícím činku jsou stejné. Ale na obrovské promítací ploše uvidíte zcela jiné programy. Planetárium Praha vkročilo do věku digitální technologie.

Souboj velmocí hnacím motorem

Ačkoli většina lidí považuje planetárium za budovu, ve které se mohou dívat na virtuální hvězdnou oblohu, tento termín označuje přístroj, který projekci planet umožňuje. První projektor hvězd neboli planetárium bylo uvedeno do provozu v Německu v roce 1923, vyrobila ho firma Carl Zeiss. Rozmach planetárií nastal až v poválečné době, souvisel s pronikáním člověka do kosmu a soupeřením supervelmocí. Planetária sloužila i jako propagační nástroj, jen v USA jich dnes najdeme několik tisíc, v Německu téměř stovku. U nás jsou kromě Prahy ještě v Teplicích, Ostravě, Brně, Hradci Králové, Mostu a Českých Budějovicích.

Planetárium v dnešní podobě, digitální technologie zobrazuje úplně „jiný“ vesmír

Úvahy o zřízení pražského planetária spadají už do 30. let 20. století, provoz ale zahájilo teprve na podzim roku 1960. Mezi stromy Královské obory se kruhová budova vyjímá hezky, ale poněkud usedle. Architektu Jaroslavu Fragnerovi se nepodařilo překonat dobové limity sorely, neplatí to však pro vnitřek domu. Především schodiště mají tvary evokující nadcházející éru. Planetárium tím přesně dokumentuje dobu vzniku, přelom klasicistně ztěžklých padesátých a modernějších šedesátých let.

„Dohnat a předehnat“ bylo dobovým heslem a planetárium je jeho ztělesněním. Dodnes je hlavní sál s kopulí o průměru 23 metrů a výškou 15 metrů jedním z největších na světě. Pražská kopule má 834 metrů čtverečních, což je vůbec největší projekční plocha v Česku. Největší český kinosál v Palace Cinemas na Smíchově je s plátnem 166 metrů čtverečních chudým příbuzným. Menší je také IMAX v Paláci Flora, který má zhruba 600 metrů čtverečních.

Projekční plocha v planetáriu je z hliníkových plechů nastříkaných bílou barvou. Zhruba 10% plochy zabírají malé dírky o průměru 1,3 milimetru, jsou tu kvůli lepší akustice. Mezi zděnými stěnami budovy a projekční plochou je prostor, jde tedy o dvě kopule blízko u sebe.

Tři déčka ve dvou déčkách

V Planetáriu Praha bylo po jeho otevření v roce 1960 umístěno planetárium firmy Carl Zeiss, které zde sloužilo až do konce 80. let. Dodnes ho můžeme vidět ve vstupní hale budovy. V roce 1991 bylo nahrazeno podobným planetáriem, podstatně modernějším, opět vyrobeným v Zeissových závodech v Jeně. Toto planetárium nazvané Cosmorama dodnes tvoří ústřední prvek hlavního sálu. Jedná se o jedno z největších optomechanických planetárií na světě, váží 2,5 tuny a pohání ho 16 motorů. Hvězdy jsou zobrazovány pomocí měděných destiček, ve kterých jsou malé dírky, jimiž proniká světlo.

Bizarní „činka“ je dnes ale už na konci své kariéry. Tuto optomechanickou projekční techniku střídá o generaci vyšší systém, který sem byl umístěn loni na podzim. Jeho základem jsou dva projektory umístěné protilehle ve stěnách kopule, o jejichž existenci nemá divák v podstatě tušení. I proto zůstane Cosmorama na svém místě, bude i nadále symbolem celé instituce, byť již jen občas využívaným.

Digitální projekce systému SkySkan Definiti umožňuje nejen promítat hvězdnou oblohu, ale přenáší i pohyb, filmové sekvence. Každý ze dvou projektorů má rozlišení větší než 4 HDTV televizory dohromady, na kopuli se tedy promítá přes 16 milionů bodů. Každý projektor váží 230 kilogramů a samotný objektiv má 35 kilo. Cena systému je okolo 25 milionů korun.

Optomechanická Cosmorama ukazovala vesmír jen z pohledu ze Země, jedna z důležitých výhod digitálního planetária spočívá ve schopnosti pozorovat hvězdy a planety z jakéhokoli bodu ve vesmíru. Jde o trojrozměrný model. Znamená to, že projekce v planetáriu je něco jako IMAX?

„Teoreticky jde o 3D, ale v případě reálného vesmíru to ztrácí smysl“, vysvětluje Jan Šifner, technický ředitel Planetária Praha. „Pokud kolem vás budou v IMAXu plavat rybky, je to realita. Ale ve vesmíru se nikdy nepřiblížíte k hvězdám a planetám tak, abyste si na ně mohli sáhnout. Člověk je schopen stereoskopického vidění do vzdálenosti kolem 600 metrů, ve vesmíru jsou podstatně větší vzdálenosti. Projekce je spíš 2,5D. Promítá a pracuje se s 3D modely, ale výsledný obraz je 2D.“

I tak je ale zážitek z nové technologie mohutný. „Stará“ temná obloha plná hvězd byla sice úžasná, ale nyní můžete prolétávat vesmírem, můžete se dostat i do nitra mikrosvěta. K tomu působivá hudba a komentář. Planetárium Praha nabízí zábavu srovnatelnou s tím nejefektnějším, co vidíte v kinech a při multimediálních představeních.

Žádné sci-fi

Programová nabídka nicméně nemá charakter hollywoodské produkce. Planetárium je stále věrné základnímu poslání: vycházet z vědeckého základu, popularizovat astronomii. Ukazuje vesmír takový, jak ho známe, co něm víme. Žádné sci-fi spekulace, žádné avatarovské světy.

„Nabízíme zhruba padesát programů“, vypočítává vedoucí programového oddělení Hana Šifnerová. „Asi osmdesát procent návštěvníků tvoří školy, podle toho pořady vytváříme.“ Příprava jednoho pořadu o délce třicet nebo čtyřicet minut trvá zhruba dva měsíce. Pracuje se i na malém produkčním planetáriu s kopulí o průměru 1,5 metrů. Tento simulátor ukazuje, jak bude pořad vypadat na velké kopuli.

Ačkoli mají planetária dobu svého největšího rozmachu už asi za sebou, nikdo nezpochybňuje jejich význam. Jsou neobvyklou pomůckou pro vzdělávání, spojují v sobě posluchárnu s kinem i skutečnou noční oblohou. Divácké okouzlení plyne i z prostého faktu, že se sám ocitá uprostřed hvězd, planet. „Nejde jen o to vesmír divákům ukázat, ale vlastně ho i prožít,“ shrnuje poslání ředitel Planetária Praha Marcel Grün.

Článek s více fotografiemi najdete v týdeníku Euro č. 42, které vyšlo 18. října 2010