Rozhovor s Tomášem Berdychem

Češi měli vždycky dobré tenisty i hokejisty. Není to náhoda, protože oba sporty se původně, v meziválečných časech, prolínaly a doplňovaly. Tomáš Berdych (25) by sice se svými 196 centimetry výšky dobře zapadl i mezi hokejisty, ale možná by nedošel tam, kam ho dovedla tenisová cesta. Například do finále letošního Wimbledonu. (Psáno pro týdeník Euro)

Když jste s tenisem začínal, měl jste doma v pokoji plakáty slavných hráčů?

Neměl. Nebyl jsem typické tenisové dítě, táta mě musel lehce postrkávat. Ale když mi bylo jedenáct, tak jsem se chytil. I po hraní jsem doma ještě seděl u televize a díval se na zápasy.

Představoval jste si, že s těmi „televizními“ hráči hrajete na kurtu?

Viděl jsem Samprase i Agassiho, ale to byl jiný svět. Člověk bojuje v zápasech se stejně starými kluky, žije si to své. Nedokázal jsem si vůbec představit, že bych se někdy na takovou úroveň dostal.

Pak jste ale najednou proti Agassimu hrál. V druhém kole Australian Open 2004.

Taky to byl zážitek! Ale přišlo to nějak samozřejmě, ani jsem si nevědomil, že už jsem došel až sem. Člověk se nemůže dívat moc dopředu, aby nebyl moc v oblacích. Jdete od zápasu k zápasu, zlepšujete se, přicházejí důležité okamžiky, které vás posunou dál. Hlavně když porazíte někoho lepšího.

Letos jste se dostal na šesté místo v žebříčku ATP, to je vaše nejlepší umístění. Je těžší dojít z padesátého místa na patnácté, nebo z patnáctého na páté?

Určitě to druhé, dostat se na vrchol. Z padesátky na patnáctku musíte vyhrát určité množství zápasů, ale systém turnajů, nasazování a losování je takový, že to není až tak obtížná cesta. Pak už ale narazíte na někoho z absolutní špičky. Pokud chcete ještě výš, nezbývá než začít porážet i ty nejlepší. A to je hodně těžké.

Jak se nad takovými hráči vyhrává?

Musíte hrát na sto deset procent. Musíte mít i trochu štěstí, aby váš protivník nebyl zrovna ve formě. Ale když vyhrajete, posune vás to dál. Získáte zkušenosti, vyzkoušíte si tu situaci. Čím více zápasů se špičkou odehrajete, tím se odstup mezi vámi a nimi nebude jevit tak veliký.

Nedávno jste hrál Davis Cup v Srbsku, kde jste podlehl světové dvojce Novaku Djokovićovi i Janko Tipsarevićovi, který je třicátý čtvrtý. Bylo v tom zápase i trochu smůly?

Nebudu ten, který by říkal, že jsme v Srbsku prohráli kvůli smůle. To určitě ne. Tipsarević hrál skvěle. Ale ke každému zápasu patří i trochu štěstí. Někdy prostě potřebujete, aby míček líznul lajnu nebo se překulil přes síť. I tohle hraje roli.

A co domácí prostředí? Zrovna u Davis Cupu…

To je zásadní. Vždycky říkám: když my hrajeme doma, je pro nás divák pátým členem týmu. V případě Srbska to ale nebyl jeden hráč navíc, ale rovnou pátý až desátý. Publikum dokáže hodně pomoci.

Dokáže rozhodovat zápasy?

V případě Davis Cupu určitě. To je úplně jiná atmosféra než na normálním turnaji.

A co atmosféra na Grand Slamech?

I tady publikum umí své. Když jsem hrál v roce 2008 na Rolland Garos s Francouzem Michaelem Llodrou pět setů, tak to bylo jako Davis Cup. Ale na US Open nebo Australian Open už je to jiné. Tady ani domácí hráč nezíská takovou podporu.

Jaké reakce diváků nemáte rád?

Když diváci tleskají a aplaudují, člověk to na kurtu ani nevnímá. Je to součást hry. Ale pokud se připravujete na servis a někdo v takové chvíli křičí, je to nepříjemné. Nemluvě o tom, když si nadhodíte balón a někdo pískne, bouchne a podobně. To mi vadí, jako každému. V Srbsku jsem si vyzkoušel, že je to náročnější než fyzická stránka zápasu.

Co proti tomu může hráč dělat?

Jediná obrana je udržet hlavu v klidu. Samozřejmě je snadné vybouchnout, začít mávat rukama a protestovat. Tím ale divákům dáte najevo, že vás dostali. V tu chvíli končíte. Pak už to není zápas s tenisovým protivníkem, ale s celou halou. To se nedá vyhrát.

Hodně hráčů po vyhraném míči zatne pěst, zahrozí, udělá silácké gesto. Dodává to sebevědomí? Je to součást psychologického boje?

Určitě ano. Ale musíte rozlišit, kdo a jak často to dělá. Někdy už to není tenisové, k tomu bych se taky nechtěl snížit. A pak: hráč se v takové chvíli povzbuzuje spíš sám, než že by tím něco vzkazoval soupeři. Pomáhá to udržet se v určitém nabuzení. Zápasy bývají dlouhé a je tam hodně prostojů.

Všiml jsem si, že se na taková gesta protihráči nedívají. Po prohraném míči rychle otočí hlavu, odvrátí se.

Nejde jen o to, že nechcete vidět soupeřovu radost. Vás by při zápase nemělo zajímat ani to, jestli se soupeř chytá za nohu, o něčem diskutuje. Člověk se ptá sám sebe: proč to dělá, co tím sleduje, je teď nahoře nebo dole? Zbytečně pak spekulujete. Musíte jet po své linii a soustředit se na hru.

Některé hráčky při hře hlasitě hekají. Opravdu musí, nebo je to taky psychologická finta?

To je těžké posoudit. Asi by konkrétní hráčka musela přiznat, jestli tím něco sleduje, nebo je to přirozený projev. Troufám si říct, že v některých případech je to záměr. Osobně to nemám rád a při mužské hře jsem se s tím nesetkal. Když hráč heká, obvykle toho má už plné zuby a snaží se z těla dostat maximum.

Musíte chtít při hře protivníka skutečně srazit, rozdrtit?

Je těžké najít pro to správný termín, ale v zásadě to tak je. Vždycky říkám, že člověk musí být hladový. Na soupeře, na každý balón. Ať proti vám stojí stý hráč světa, první, anebo třeba jen parťák pro tréninkovou hru. Jakmile vyhodí rozhodčí minci a losuje se o stranách, zápas začíná. Ale když hra skončí, podáte si ruce a je to pryč.

Končí to opravdu? Lze tak snadno přehodit v mysli výhybku téhle „nenávisti“?

Ano, jde. Samozřejmě někdy záleží na tom, jak vám je dotyčný sympatický. S někým vycházíte skvěle a s jiným míň. Ale nemůžu říct, že by s kýmkoli boj z kurtu trval dál, že bych ještě pár dnů po zápase cítil rivalitu.

Například Roger Federer moc bojovně nepůsobí. Jeho projevy jsou na sportovce velice distingované.

U něho je to klam. V žádném případě by nedošel na vrchol, kdyby ten zabijácký instinkt neměl. Dokáže ho ale rafinovaně skrývat. A to je ještě vyšší úroveň. Vypadá nevinně, protihráči mu dají příliš mnoho času, on toho využije. Je to lišácký hráč. Nemá problém změnit styl hry, jednou je to servis/síť, pak zase chodí obehrávat míče od základní čáry. Ve svých nejlepších okamžicích byl schopen vytáhnout během hry dva nebo tři různé styly. Na to je těžké reagovat. Člověk jde s nějakou taktikou do zápasu, ale najednou hrajete proti třem různým hráčům.

Kolik vlastně zmůže psychická stránka? Je to půlka vítězství?

To záleží na okolnostech. V dětském věku nehraje tak velkou roli. Jste mladej, dravej, nekoukáte nalevo napravo a prostě hrajete. Postupem doby si ale začnete uvědomovat, kde jste, co zápasem získáte a co můžete prohrou ztratit. Čím výše se dostáváte, tím je psychika důležitější. Technika špičkových hráčů je stejná, ale rozdíl je právě v tom, nakolik jste na kurtu silný mentálně.

Myslíte, že někdy dojdete do té absolutní špičky? Věříte v to?

Kdybych v to nevěřil, tak by to byl asi marný boj, ne? Taky až jednou skončíte – a všechny nás to čeká – mohlo by mě mrzet, že jsem se o to ani nepokusil.

Jsou důležitým motivem v cestě za vítězstvím i peníze? Prize money bývají v tenise skutečně hodně vysoké.

Záleží na tom, v jaké fázi jste. Když jdete z juniorů, tak to má opravdu něco do sebe. Vydělal jste si své první skutečně peníze! Máte klučičí radost, něco si můžete koupit. Pak vám ale výhry umožní, abyste mohl víc jezdit po světě a po turnajích. V tu chvíli se výdělek stává součástí hry. Ale když se dostanete ještě dál, peníze už moc neřešíte.

Vy jste za kariéru vydělal na prize money už přes 6 milionů dolarů. Jak s takovou částkou nakládáte? Máte na to někoho?

Jen to zkoriguju – cifra vypadá hezky, ale je nezdaněná. Už na turnaji vám ji pěkně zkrouhnou. Taky spoustu peněz spolknou náklady na trenéry, cestování atd. Ale je fakt, že ještě něco zbyde – a na to skutečně někoho potřebujete. Mám zásadu, že když něco děláte, musíte tomu rozumět a dělat to naplno. Jinak to za moc nestojí. Takže i na peníze mám člověka.

Kolik stojí provoz vašeho týmu?

Sezóna může stát zhruba 200 000 až 250 000 dolarů. Tým je docela malý, tenisový trenér, kondiční trenér a já. Do stálých výdajů patří i ubytování a letenky. Pak jsou ale další výdaje na manažera, sportovního psychologa a podobně.

Co si rád rád kupujete? A co byla ta první větší věc, kterou jste si za vydělané peníze pořídil?

Hodinky. První radost jsem si udělal tím, že jsem si koupil klasické švýcarské omegy. Hodinky se mi líbí, je to taková nevelká věc, se kterou jste pořád. Nechystám se je nějak sbírat, jako se třeba Ivan Lendl dal na sbírání Alfonse Muchy. Možná až budu starší… Teď mně to zatím jenom baví.

Kolik už jich máte?

Osm. To není zas tolik.

Tomáš Berdych – narodil se 17. 9. 1985 ve Valašském Meziříčí. S tenisem začal v pěti letech. V juniorském věku přesídlil do Prostějova, kde měl lepší tréninkové podmínky, byla tu také díky tenisové tradici větší konkurence. Byl nejlepším českým tenisovým juniorem do 12 let, posléze i v kategorii do 14 let.

Do profesionálního tenisu vstoupil v roce 2002. Zatím vyhrál pět turnajů ATP, šestkrát byl ve finále. Na začátku roku 2002 byl na čtyřsté pozici, o rok později už se dostal do první stovky. Od roku 2006 je v první dvacítce. V roce 2007 a 2008 byl krátce i v první desítce, nejdéle se v ní ale drží v letošním roce, kdy došel až na šesté místo. Především díky skvělým výsledkům na letošních Grand Slamech. Na Rolland Garos došel až do semifinále, když předtím vyřadil světovou čtyřku Andy Murrayho. Ještě lépe zahrál ve Wimbledonu, kde porazil dvojku Rogera Federera a trojku Novaka Djokoviće. Podlehl až ve finále Rafaelu Nadalovi, současné světové jedničce.