Tráva, která je krásná, ale taky pěkně rafe

(GOLF) „Bez Polska nebylo by Poláků“, praví se v Králi Ubu a golfista může být podobně dadaistický: „Bez trávy nebylo by golfu!“. Jenže není tráva jako tráva. Co je to za trávu, které říkáme rough-raf a proč golfisty tak nebezpečně rafe, štěká na ně a hrozí jim?

Tráva nižší, na grýnech a fervejích, je na pohled sametová, na dotek mechová a ke hře vstřícná. Vyšší tráva v okolí naopak hru komplikuje, kazí a někdy přímo devastuje. Její souhrnný název rough znamená „divoký terén“ nebo „zarostlá, neobdělaná půda“. Jako přívlastek má anglický termín rough desítky výkladů: hrubý, drsný, divoký, neproniknutelný, nepříjemný, obtížný, nevlídný, ostrý, neuhlazený, řežavý, nešlechtěný, surový…

Česká mluva golfistů dala slovu rough pár pěkných přezdívek. Říká se mu zelinářsky kopr, zelí, kapusta nebo špenát. Své kouzlo mají i přírodní termíny hustoles, džungle či kompost. Lingvisticky naprosto záhadný je cizokrajný výraz džahýr – odkud se vzal, těžko říct, s foneticky podobným džihádem nemá nic společného. Do nejnižší skupiny spadají termíny bordel, hajzlovina a s….y. Ke gentlemanskému golfovému chování se nehodí, jejich reálný výskyt je však velmi častý.

Z hlediska věcného je rough přirozenou golfovou překážkou, jedním z prostředků, jak ztížit hřiště. Většina průměrných hráčů se ho bojí, ale jen málo z nich se mu vyhýbá tím nejjednodušším způsobem: že by hráli z odpaliště přesnějšími krátkými holemi. Naopak mnoho z těch, kteří se do roughu dostávají, tam jsou kvůli svým delším, ale nepřesným ranám driverem.

Třikrát jiná výška

Rough se zrodil na skotských linksech, kde roste vysoká tráva nádherně se vlnící v prudkém přímořském větru a ještě krásněji se zbarvující při zapadajícím slunci. Je to úchvatný esteticko-přírodní prvek, který dodnes linksům dodává na jedinečnosti i vznešenosti. Rough je jednou ze základních složek golfového hřiště, není ovšem prvkem nezbytně nutným: například pouštní hřiště v Arizoně, ale i některá na Blízkém východě se bez větších ploch s roughem úplně objedou. Potíže tu vytvářejí jiné krajinné a vegetační prvky.

Rough se dělí na tři základní skupiny. Semirough kolem fervejí se seká na výšku cca 2,5 – 4 cm (fairwaye 0,9-1,8 cm), je to i výška trávy kolem greenů, odpališť a bunkerů. Tyto pásy mírně vyšší trávy mají šířku pár metrů (či na šířku sekačky) a poskytují zónu tolerance ranám, které sice dopadnou na fervej, ale odskočí stranou. Standardní semirough má míč zabrzdit a uchránit před horšími problémy. Na některých tzv. turistických hřištích v USA je ale semirough tak široký, že žádná další vyšší tráva zde už není! Mnohými rekreačními hráči je oblíben, protože míček leží na vršcích trávy jako na týčku. Ze semiroughu hrají rekreanti často lépe než z ferveje především dřevy, u nichž na ferveji hrozí tlustá rána či topanec.

Klasický rough najdeme až za semiroughem. Je to tráva sekaná na výšku od 4 do 7 centimetrů, někdy i výše. Míč do ní zapluje, ale měl by v ní být ještě viditelný a tím pádem rychle k nalezení. Měl by být i hratelný, ale dostat ho odtud znamená přizpůsobit ránu daným podmínkám. Bývá to komplikace pro všechny kategorie hráčů. Těm průměrným rough rány výrazněji zkracuje a z vysokých trajektorií činí povadlé čudly. Těm nejlepším brání dodat míči silný spin a tím možnost lépe kontrolovat chování míče po dopadu na grýn.

Rough nebývá uměle zavlažován. Když hodně prší, je tráva automaticky hustší a pevnější a pro hru obtížnější. I relativně lehké a krátké hřiště jako například Stará Boleslav se v některých deštivých týdnech mění v o třídu obtížnější právě kvůli sytému roughu. Naopak je-li hlavně v létě sucho (případně brzy na jaře), je rough nízký, vyschlý a hrát z tohoto šedavého podkladu je snadné. Zatímco semirough se seká dvakrát až třikrát týdně, u roughu je to jen jednou až dvakrát týdně. Šířka roughu může být jen několik metrů, ale bývá to spíše deset metrů i více.

Za touto oblastí se už nachází sféra zmíněných džunglí a džahýrů: heavy rough. Vysoká tráva, která se nechává stále růst, seká se sporadicky či jen jednou ročně. Je to část hřiště, která je po vnější stránce pro areál mnohdy klíčovou, dodává mu na vizuální barevnosti a členitosti. Pro hráče je však tou nejtěžší překážkou, strašákem, jehož hrůzytvorný efekt překonává snad jen aut. V heavy roughu bývá míč často ztracený (nutnost hrát znovu plus trestná), a pokud už ho najdeme, je tak obtížně hratelný, že jde automaticky o ránu navíc. Heavy rough bývá i v ekologicky citlivých oblastech hřiště, zde se neseká vůbec a pro tyto části platí většinou i zvláštní režim při pohybu hráčů (biozóny).

Kožich i holátko

Dobrých hráčů schopných poradit si s roughem je všude na světě minimum. A masa rekreantů, z níž golfový areál žije, vysokou trávu při hře ráda nemá. Klíčová je i rychlost hry a tím pádem počet hráčů, kteří areálem za den projdou. Rough jednoznačně ovlivňuje „zákazníkův“ dojem z poskytovaných služeb a má velký vliv na ekonomiku areálu. Praxe tak dovedla některá hřiště k tomu, že připomínají hladká golfová letiště, na nichž se dá dobře hrát odkudkoli.

„Hřiště bez roughu je ochuzené a bez výzvy,“ říká zkušený greenkeeper Jaroslav Mühlhansel, který prošel školou v USA, budoval západočeský Sokolov, působil na středočeské Botanice a nyní pracuje na osmnáctce Kynžvart. „Rough i heavy rough jsou plnohodnotnou součástí hracích ploch, a pokud bychom sekali celé hřiště, sebereme mu duši. Snad každý hráč se už s takovým hřištěm setkal a každý také pocítil, že mu něco chybí. Není to ani moje cesta – vždy jsem se snažil na hřištích mít vyšší trávy, prostor rozdělit na jednotlivé části. Velkou roli také hraje odlišná výška trávy v oddělených blocích, ta vytváří potřebný plošný i horizontální efekt.“

I pro Mühlhansela je nicméně propustnost hřiště významným faktorem. „Na výšku a rozsah roughu si hráči stěžují asi nejvíc, hned po kvalitě a rychlosti grýnů. Nejlepší je samozřejmě nechat růst trávu tam, kam hráči obvykle nehrají,“ doplňuje. „Tedy vedle odpališť či za nimi, v místech přechodů hráčů mezi jamkami a na podobných hluchých místech. Naopak heavy rough poblíž fervejí sice od sebe jamky skvěle odděluje, ale herně je to zpomalovací faktor par excellence.“

Příklady různých přístupů najdeme i na mnoha českých hřištích. Typickým hřištěm s hráčsky vstřícným přístupem k roughu je Mladá Boleslav, kde nízká tráva a nevysoké stromy hru usnadňovaly. I proto se hřiště stalo turnajovým tahákem č. 1, kde je snadné zlepšovat. Podobným způsobem se vyvinula situace v nedalekých Benátkách nad Jizerou. Hřiště v oblasti zvané příznačně Traviny se vyznačuje nádhernými travními oázami uprostřed fervejí – jenže hru tyhle pasáže ztěžovaly. Kdo byl v Benátkách například loni, viděl, že hřiště je sekané mnohem masivněji a díky tomu je také lehčí. Tímto procesem ostatně prošly i další areály, z nichž mnohé měly původně ambici být tzv. sportovně náročnou herní zkouškou. Své představy tváří tvář kyselým obličejům hráčů redukovaly a trávu sekají víc.

Úplně jiný byl úvodní rok existence Casa Sereny 2008, kdy se zde konal i turnaj European Senior Tour. V relativní blízkosti fervejí vyrostl snad ten nejbrutálnější heavy rough, jaký byl kdy vůbec k vidění na českých hřištích po roce 1989. Tráva byla při chůzi tak neprostupná i neprůhledná, že zahrát do ní míček znamenalo automaticky hrát z původního místa nový. Ztráta deseti míčů během kola nebyla pro rekreanta ničím výjimečným a i profesionálové měli obrovské potíže. Byl to i jediný rok, kdy zde management hřiště tuto trávu ponechal, v dalších letech již byla (a dodnes je) mnohem řidší.

Casa Serena si coby soukromá „golfová zahrádka“ mohla podobný výstřelek dovolit, běžné hřiště by však mohl i zruinovat. Esteticky to však působilo divukrásně: pásy husté trávy poskytly hřišti luxusní diamantový kožich, který společně vybrousili déšť, slunce a samozřejmě greenkeeper (a asi trocha té umělé výživy).

Byl to extrémní případ, daný i tím, že cílem bylo v prvním roce nechat trávě možnost pořádně zhoustnout, tím položit dobrý základ pro budoucí sezóny. Podobným způsobem nechali trávu vyrašit zpočátku i na Albatrossu, kde také dodnes vyšší rough výrazně přispívá k náročnosti a zároveň estetizaci hřiště, jinak relativně plochého. Vysoké trávy hrají svoji významnou estetickou roli hlavně na otevřených, rozlehlých areálech s menším počtem stromů jako je Karlštejn, Slavkov, Mstětice, Beřovice atd. Naopak lesní a parková hřiště v sevřenějším prostoru se většinou vysoké trávy zbavují.

Kunětické džungle

Přítomnost roughu je v případě špičkového sportovního a profesionálního golfu samozřejmostí. Právě výška roughu v kombinaci s šířkou fervejí jsou stěžejními faktory, které ovlivňují náročnost hřiště. Typickými příklady jsou turnaje US Open, které jsou kvůli hustému roughu a úzkým fervejím považovány za nejtěžší zkoušky pro profesionály. Pravidlo „hodně obtížného roughu = hřiště pro ty nejlepší“ ale potvrzují i slavné výjimky: vycizelovaná Augusta National je hřiště, kde roughu je málo.

Známou českou specialitou jsou husté roughy na Kunětické hoře, sportovním hřišti vysoké kvality. Michal Voigts je tu hlavním greenkeeprem, je i předsedou Českého svazu greenkeeperů. O svých zkušenostech říká:

„Kunětická hora není typickým hřištěm, vznikla na mimořádném místě a architekt měl volné ruce při návrhu. Ve svém projektu neměl semirough – a po většinu roku ho ani nesekáme, resp. nevytváříme. Na fervej navazuje rough, který v normálním provozu sekáme na výšku od 40 do 65 mm v závislosti na výživě a ročním období. Rough se obvykle nehnojí, ale na hřištích s chudou půdou, či jako u nás na popílku, který je bez jakýchkoliv živin, je potřeba rough běžně vyživovat. Jinak by došlo k jeho tzv. vyhoření.“

Typickým prvkem Kunětické hory je heavy rough, který je velkým postrachem zde hrajících golfistů. „S heavy roughem je vždy počítáno již při stavbě a jeho podoba vychází v první řadě z místních podmínek,“ říká Voigts. „Často tvoří plochy zcela mimo hru, nebo do ní zasahují jen okrajově jako překážky extrémních chyb. Problém ovšem někdy je, když máte z ekologického hlediska tzv. řízený režim lokality, podloží je výživné a naroste vám za deštivého období heavy rough hustý a vysoký. Navíc tyto plochy bývají útočištěm pro migraci živočichů a rostlin, takže tu platí ekologická omezení. Co dělat, když nemáte možnost ho sekat? Je to neřešitelná situace.“

Na Kunětické hoře, ač jde o sanaci ekologicky narušeného prostředí, není režim ve zdejším heavy roughu takto striktně upraven: „Hrací plochy jsou sice na popílku, ale místa s nynějším heavy roughem byla již v dobách minulých před výstavbou zavážena a popílek byl překryt materiálem z čistíren odpadních vod a podobnými výživnými materiály, které znemožňují jakoukoliv redukci růstu a hustoty. Je to přirozeně husté a i bez výživy to nelze na většině míst ovlivnit,“ vysvětluje Voigts. „Je to ovšem velice zjednodušeně řečené, protože u sečí například na 15 cm a výše porost na takovýchto plochách přirozeným odnožováním trav spíše houstne, než že by řídnul.“

Zajímavá je i problematika šířky fervejí a roughu, resp. případného zužování fervejí pro ty nejvyšší soutěže profesionálních hráčů. „Jeden z největších mýtů v údržbě hřiště se týká změn šířky fervejí v sezoně,“ vysvětluje Voigts, který má na Kunětické hoře četné zkušenosti s úpravou areálu pro turnaje evropské Challenge Tour. „K úpravám totiž prakticky nedochází. Je to dáno projektem a tzv. dopadovými a penalizačními zónami, jimiž se tvoří obtížnost jamky. Obecně se nepracuje s odlišnou šířkou fairwaí, protože hráči různých tříd mají různé dopadové a penalizační plochy – a většinou je možné je zachovávat po celou sezonu stejné. Náročnost se tvoří ztížením podmínek obecně, tedy možností neodpouštět chyby. Profesionální hráč má např. možnost zahrát kratší ránu do širší dopadovky bogey hráče, ale připraví se tak o možnost zaútočit na birdie z plochy, na kterou je třeba se dostat precizní a delší ranou. Záleží tedy spíše na rozpoložení a kvalitě hráče, než na nějakém drastickém zužování fairwayí. Navíc to nejde v krátkodobém horizontu vůbec provést s ohledem na to, že pracujete s živým materiálem. Na takové změny je třeba půl a více sezóny. Lze proto hovořit například o sekání semiroughu na jednu sekačku v průběhu několika týdnů před turnajem z plochy fairwaye. Ale to nemá tak drastický vliv.“

Hamletovská otázka

Rough či ne-rough? Jak rozřešit dilema, kdy na jedné straně stojí golfové hřiště oškubané až nevzhledné, jímž hráči procházejí bez potíží a spokojeně hrají nízká čísla, a na straně druhé je náročná a vrtkavá krasavice, která golfistům nic nedaruje a trápí je ztrátou ran i míčů?

Otázka nemá jasnou odpověď, vždy záleží na jednotlivém hřišti. Zda jde o hřiště více klubové nebo otevřené fýčkovým hráčům a turnajům, v jakém terénu se nachází a jaká je okolní krajina. Pro některé prestižní areály je nemyslitelné, že by rough i v jeho nejvyšší a nejobtížnější podobě postrádaly. Jiná hřiště spokojeně existují i bez něj. To je případ některých menších devítek, kde jsou jamky na menším prostoru a blíže u sebe a také sem chodí méně zkušení hráči, jejichž rány létají všemi směry. Nač jim hru komplikovat?

Tečku mohou udělat slova biochemika Václava Pačesa, někdejšího předsedy ČSAV, který hraje golf od 50. let 20. století a který před pár lety vzpomínal: „V dobách komunismu se roughy vůbec nestříhaly. Nebyly míče a pokud se neodpálilo přesně, hledali jsme často i půl hodiny.“ Buďme rádi, že máme na výběr. A naučme se hrát po ferveji. Pak je dilema rough ne-rough zbytečné.

Praktická rada: Jak hrát z roughu

Pokud se váš míč dostal do vyšší trávy a neleží na jejích vrcholcích, zapomeňte na všechno, co jste kdy při hře z roughu viděli v televizi. Tedy na rány, které i z hluboké trávy končí na grýnech. Ti chlapíci na PGA Tour jsou vážně jiná třída.

O něco více než 99% všech průměrných golfistů nepředvede z roughu tu samou ránu jako z běžné pozice na ferveji. O něco méně než 99% těchto golfistů dělá pořád tutéž chybu, že se pokouší z roughu hrát, jako kdyby leželi na ferveji. Jde přitom hlavně o volbu správné taktiky. Vezměte proto do ruky sand wedge, gap nebo pitching wedge a s touto „snadnou“ holí, díky níž míček rychle zvednete do vzduchu, se vyhrajte ven na fervej. Stačí pár desítek metrů před sebe. A pak hrajte jako normálně. Při troše štěstí můžete ještě uhrát par, když se trefíte blízko k jamce a zahrajete jednopat.

Hole od sedmičky dolů přinesou z roughu rekreantovi jen ztrátu, u osmičky a devítky záleží na konkrétní poloze míče. Nejhorší je samozřejmě snaha „dohnat“ ztracenou vzdálenost například dřevy. Nejčastější výsledek: přízemní letec o délce pár desítek metrů končící opět v roughu. Při hře z roughu platí jediné: přijměte pokorně fakt, že jste udělali chybu (dostali jste se mimo fervej) a zahrajete ve výsledku patrně jednu ránu navíc. Ale pořád lepší jedna navíc než nasbírat kvůli špatné taktice rány dvě nebo tři.

Psáno pro časopis Golf Digest CS