G 287 / Vše, co doneslo Woodse na vrchol i do propasti

Chcete vědět, proč je Tiger Woods skvělým sportovcem i tajnůstkářským záletníkem? Odpověď vám dá knížka Tiger – Pravdivý příběh, kterou napsal americký publicista Steve Helling a před vánoci vyšla v českém překladu i u nás.

Dobrá knížka se většinou pozná snadno: čte se rychle. Přesně tohle se mi stalo s Woodsovou biografií. Dvě stovky stran jsem zhltnul za jeden den – téma je dostatečně atraktivní a Hellingův text navíc solidní. Autor se pohybuje co do žánru na domácím hřišti, je redaktorem časopisu People, pro který píše příběhy slavných, známých, významných či zajímavých lidí.

Kniha samozřejmě začíná událostí, která dala Woodsovu životu úplně jiný směr. Automobilové nehodě z listopadu 2009. Přesný popis osudových minut, hodin i následných dnů, včetně informací z vyšetřovacích spisů, zabírá zhruba dvacet stran. Skutečně zajímavých je ovšem následujících dvacet pět stránek, které se věnují Woodsovým rodičům Kultidě a Earlovi. Dokonce je tu vylíčen Earlův otec, tedy Tigerův dědeček s celou svou početnou rodinou.

Už tady čtenář začíná chápat, proč je Tiger Woods takový, jaký je. Jeho otec Earl osiřel jako chlapec, bojoval s chudobou a hlavně s rasovými předsudky i vyslovenou nenávistí. Přesto se vypracoval v armádě na docela vysoký post. Zajímavě je tu také popsáno jeho první manželství, stejně jako jeho celoživotní sklon k záletům nebo k vyprávění přibarvených historek. Naopak Kultida Woodsová pocházela z bohatší thajské vrstvy, ale i ona vyrůstala v rozvedené rodině. Musela se spoléhat hlavně na sebe.

Tihle dva tvrdí, individualističtí jedinci měli spolu jediné dítě a věnovali mu veškerou svou energii. Není divu, že Woods dostal geneticky i výchovou do vínku výjimečnou povahu.

I Woodsovo dětství a dospívání bylo poznamenáno prvkem rasové nesnášenlivosti. Tiger byl za svou pleť brán za méněcenného, setkával se s rasismem dokonce i v době, kdy hrál jako profesionál. I proto se uzavíral sám do sebe. Chtěl se chránit před světem, jedinými skutečnými kamarády mu byly golfové hole. Také s děvčaty to ze začátku neměl lehké, i když okolo sedmnáctého roku se situace začala měnit. Namísto hubeného klučiny s „afro“ vlasy a nevzhlednými brýlemi (dnes nosí kontaktní čočky) tu byl mladík s pěkným úsměvem. Nikdy to ale nebyl král zábav a salónů, spíš se držel v zadních lajnách, kam není vidět.

Helling příliš nepíše o Woodsově sportovní kariéře, výsledcích, švihu a turnajovém životě. Všímá si jeho osobnosti, psychiky, postojů a chování. Detailně rozebírá pokřivený vztah mezi Woodsem a médii, který trval skoro patnáct let. Woods byl chráněnou osobou, společně se svým týmem vystavěli téměř „pinkfloydovskou“ zeď, kterou neproniklo nic, co by narušilo pozitivní golfistův obraz. Někteří tušili, že Woods je ve skutečnosti jiný, ale prakticky nikdo neměl v ruce nic, co by ho ukázalo jako člověka, ne umělou mediální ikonu.

Autor Woodse vcelku nijak nehodnotí, spíše jen předkládá fakta a poukazuje na souvislosti. Čtenář si obrázek složí sám. Woods je skutečně nestandardní osobnost z hlediska vůle, sportovní píle, talentu a možná i inteligence. Na druhou stranu je zřejmé, že mu chybí prožitek normálního dospívání a mládí. Limituje ho jeho ostych, stejně tak potřeba vyrovnávat se s barvou své pleti. Je také vysoce emocionálním, někdy až explozivním člověkem. Tyto vlastnosti dokáže skvěle uplatnit ve hře, ovšem v životě mu někdy působí potíže. Stal se obětí své vrozené výjimečnosti i neobvyklého postavení v pozdějším věku.

Vedle plasticky vykresleného Woodse podává kniha ještě jeden obraz. O tom, jak se má psát biografie. Text má své limity dané krátkým časem, po který ho autor psal (během pár zimních měsíců roku 2010), ale je informačně hutný a co do pikantérií relativně uměřený. Helling dobře pracuje s prameny, umí vytvořit dramatické napětí prostřednictvím střídání času či prostoru. Hezky se tu ukazuje, jak kvalitativně odlišné jsou podobné aktuální, pod tlakem času psané knihy u nás a v cizině. Z těch domácích jejich povrchnost a komerční účelovost čouhá jak sláma z bot.

I když je Helling dobrým autorem, ani on neví, jak se hráčův život a kariéra budou dál vyvíjet. Ví jen, že Tiger Woods, jak ho znal svět před listopadem 2009, je minulostí. Svou knihu uzavírá: „Tento skandál bude navždy spojen s jeho jménem. Objeví se v jeho nekrologu a bude součástí všech novinových článků, které které o něm budou napsány. Ale Tigerova houževnatost vždycky byla jeho síla. (…) Navzdory zničené pověsti, odchodů sponzorů, poklesu popularity a obecnému hněvu namířenému proti němu, Tiger má pořád v rukávu jedno přesvědčivé eso: stále je jedním z nejlepších golfistů – pokud není nejlepší -, kteří kdy tuto hru hráli. Pravděpodobně to nikdy nebude stačit, aby zcela napravil svou image možná nejmilovanějšího sportovce na světě, ale může spát s vědomím, že možná byl nejtalentovanější ve sportu, jejž si zvolil.“