Česká Růženko, probuď se!

(GOLF) Jestliže jsem minulý týden psal o golfu v evropských jižanských zemích, tak do tohoto rámce se hodí následující text. Ve španělském Katalánsku se totiž na podzim konal další ročník veletrhu golfové turistiky a Česko na něm mělo svého zástupce.

Byl to už 16. ročník International Golf Travel Market a za Česko se ho zúčastnila také Marie Jehličkova, prezidentka neziskového sdruženi CGTA, které propaguje Česko jako golfovou destinaci. S golfovým turismem má Marie Jehličková velké zkušenosti, založila a šestnáct let provozovala cestovní kancelář Intercontact, která v Česku jako první začala organizovat golfové zájezdy.

Podle Jehličkové lze v současném golfovém turismu vypozorovat několik tendencí. Tou patrně nejdůležitější je opětovný nárůst zájmu o golfové cestování, který po roce 2008 výrazně poklesl. Golfisté ze západní Evropy a především z USA opět mají peníze i chuť jezdit hrát jinam, než za svá humna. Seznamu oblíbených destinací vévodí Španělsko, následují USA, Portugalsko a Thajsko, pak Skotsko, Irsko a Spojené arabské emiráty.

Důležitým trendem je i fakt, že celosvětově se golf čím dál více otevírá nejširšímu spektru rekreačních hráčů, přesněji těm, kteří nejsou úplnými golfovými nadšenci. Mít hendikep prostě už není nezbytnou „vstupenkou“ mezi golfisty. Je zjevné, že trh hledá další a nové zákazníky – všude a kohokoliv. Podstatné je, aby dotyčný přinesl peníze, přičemž jak hraje, to už je jeho věc (a pak snad jen maršála na hřišti). S tím také souvisí vzestup hřišť, která se deklarují jako public, tedy veřejná.

Ve vztahu k České republice a mnoha evropským zemím, kde je při vstupu na hřiště nějaký HCP (či rovnou karta) vyžadován, je to tendence „uvolňující“. A je také pravděpodobné, že národní federace na to budou muset nějak reagovat. Měli by začít přemýšlet o dělení spíše na golfisty „výkonnostní“ a „zbytek“, přičemž do první kategorie by spadala jen úzká skupina skutečně sportovních hráčů a do druhé všichni ostatní, tedy rekreanti, ať už lepší či horší nebo hrající jen párkrát za rok. Tak, jak je to dnes třeba v tenise.

Dalším poznatkem získaným ze setkání odborníků na golfový turismus je podle Jehličkové skutečnost, že pro golf jako takový (a potažmo golfovou turistiku) dnes není potřeba mít krásné hřiště ve skvělé kvalitě. Některým hráčům naopak vyhovuje běžné hřiště, kde se ale budou cítit příjemně, domácky; ovšem za předpokladu dobrých služeb. I proto se také čím dál více určité typy hřišť sdružují do zájmových skupin, kde si kvalitou, komunikací a cenou rozumějí. Hřiště a kluby tak následují příklad hotelů, které toto spojování praktikují již dlouhou dobu.

Také klubový život se obecně otevírá, do klubů jsou více zváni i náhodní hráči odjinud, hosté. Důvodem mohou být i moderní technologie: část golfistů jezdí za golfem tak, že jsou v nějaké lokalitě, jejich GPS aplikace jim ukáže, že zrovna jedou okolo nějakého hřiště a oni tam skutečně zavítají. Vedle těchto „neplánovaných“ hráčů pak samozřejmě stále roste skupina „plánovaných“, tedy hráčů jezdcích na předem vytipovaná hřiště.

Jak je na tom z hlediska golfové turistiky Česká republika? Jehličková soudí, že situace se za několik posledních let proměnila. Česká republika překvapila v půlce minulého desetiletí minimálně evropskou oblast nárůstem počtu hřišť, image-kampaň ji také vynesla na první místo v zájmu novinářů a v roce 2007 získalo Česko titul „Neobjevená destinace“. V současnosti však Česko v prezentaci trochu zaostává a jakoby svěšuje ruce se slovy: „Ať si náš tour operátoři a golfisté z celého svět najdou, my víme, že jsme dobří.“

Je jistě pravdou, že Česko má z hlediska hřišť co nabídnout, ze současného počtu jedné stovky areálů jich zhruba polovina určitě uspokojí běžného evropského golfového turistu a máme také zhruba 20-30 areálů velmi kvalitních. Marie Jehličková si však klade otázku, zda jsou česká hřiště na zahraniční turistiku připravená? Zda mají propracované nabídky, pokud možno společné pro několik hřišť, a zda umí tyto nabídky efektivně rozšířit do světa?

A také: zda mají dostatečně jazykově vybavený a vycvičený personál, který přesně ví, jak se má k zahraničním hostům chovat?

Jistě, do určité míry je to vždy otázka peněz (ale také osobní námahy). A mnohá hřiště na to prostě nemají nebo nechtějí mít. Je také zjevné, že zpočátku je do této činnosti potřeba vložit víc, než přináší. Je to investice dlouhodobější, zisk se dostaví až ve chvíli, kdy cizina bude vědět, že do Česka se dá jezdit za golfem spolehlivě a pravidelně. Asi tak, jako to dnes čeští hráči vědí například o Rakousku – abychom uvedli adekvátní geografickou destinaci.

Zajímavým příkladem, který se na veletrhu golfové turistiky často zmiňoval, je určitě. Bulharsko. To se v posledních letech dostalo do centra mediálního zájmu. Loni získalo titul „Neobjevená destinace“, a to za stavu, kdy v zemi je pouhých sedm (!) hřišť. Nicméně to nejznámější, Thracian Cliff designované Gary Playerem, je považováno za „evropské Pebble Beach“ a také získalo od International Association of Golf Tourism Operators titul Nejlepší hřiště Evropy 2014. A to ve chvíli, kdy od otevření hřiště uplynuly pouhé tři roky.

Hodně mu v tomto směru pomohlo nejen jméno designéra (který ostatně dělal i české Cihelny), ale i fakt, že v roce 2013 hřiště hostilo turnaj Volvo World Match Play Championship (neboli světovou jamkovku v rámci European Tour). Hřiště vybudoval majitel významné bulharské televizní stanice (typu Nova) a dalších médií, který se nijak netají tím, že si zajistil i podporu bulharské vlády.

Pokud se ještě vrátíme do českých poměrů, tak podle Jehličkové je sice Česká republika dnes mezi golfovými turisty a především odborníky na turismus známá, a kdo z nich zemi navštívil, také ví, že tu máme dobrá hřiště. Ale jako celek je s Českem komunikace spíše slabší než silnější. Česko se v jejich očích podobá tak trochu spící Šípkové Růžence.