Čtení o kole 1: Poutnický deník Jiřího Boudy

(CYKLO) Přečetl jsem letos několik knih, které se tak či onak vztahují k cyklistice a jízdě na kole krajinou. Nabízím jejich malý přehled – tohle je první ochutnávka. Berte to i jako vhodný tip na dlouhé podzimní večery.

První knihu vytvořil ilustrátor a grafik Jiří Bouda (1934). Jako dítě jsem měl moc rád knihu Pražské pověsti, kterou ilustroval jeho otec, rovněž grafik a malíř Cyril Bouda (1901-1984). Dílo jeho syna Jiřího zpočátku stálo trochu v jeho stínu, ale našel si vlastní parketu, věnoval se především kresbě s železniční tematikou. Dnes je velmi známým umělcem.

Díky stovkám kreseb nádraží i vlaků, ale třeba i mostů či městských motivů jsem si Jiřího Boudu skutečně oblíbil. Ale nejde jen o to, že jsou mi blízká jeho témata. Velkou roli hraje malířův styl. Boudova kresba v sobě má neměnnou, po desítky let půvabnou „dětskou“ jasnost a konkrétnost. Je to svět přesných linií, výrazných barev, svět poněkud zjednodušený, odkazující k naivistické poetice, ale i právě proto oku lahodící a příjemný.

Když jsem letos zjistil, že Jiřímu Boudovi vyšla kniha Poutnický deník (vydalo ji nakladatelství Cykloknihy) popisující jeho cyklistické výlety o délce tisíců kilometrů, hned jsem po ní sáhl. Můj oblíbený malíř a mně blízké téma! Poutnický deník je přitom knížka skutečně v mnoha směrech neobvyklá, která i přes převažující textovou stránku opět stojí na výrazném výtvarnu, na Boudových kresbách.

Deník je skutečným deníkem, který si autor psal při své první cyklistické cestě v roce 2003, kdy putoval z Prahy-Dejvic do Santiaga de Compostela ve Španělsku (3 500 km). Druhá cesta se uskutečnila v roce 2006 a autor jel z Lisabonu do Prahy (4 600 km). A třetí částí knihy je popis nedokončené cesty z Prahy do Paříže v roce 2009, kterou musel po 2 480 kilometrech přerušit kvůli nehodě.

Po textové stránce je kniha prostá: autor popisuje, kudy jel, co prožil, kde spal, co jedl, co viděl, kolik ho to stálo atd. Nečte se to jako detektivka, ale je to pozoruhodný záznam jízdy celou Evropou – a už třeba jen tímhle jde o text neobvyklý. Navíc napsaný člověkem sedmdesátiletým, který vidí svět přece jen trochu jinak než dnešní, podstatně mladší cestovatelé. Velké kouzlo publikace však spočívá v množství kreseb, kterými je text doplněn (a také četnými razítky z cest). Je to kniha nejen ke čtení, ale snad ještě více k prohlížení.

Kdyby z podobné cesty psal deník kterýkoli jiný cyklista, jako ilustrace by určitě použil fotografie. Jenže v tom je meritum věci. Svět je dnes zaplaven obrovským množstvím fotografií, jde o snímky někdy podprůměrné a jindy dokonalé, dovedené díky počítačovým úpravám až za hranici reality. Boudovy kresby však náhle ukazují svět úplně jinak. Snad přirozeněji, snad v něčem i neskutečněji. Na každý pád ale nesmírně působivě. Jsou to „jen“ poklidné veduty a krajinky, ale oproti realistickým (a někdy až hyperrealistickým) fotografiím působí životněji. Je v nich otištěn jejich autor, člověk i umělec. Jsou to svébytná výtvarná dílka.

Boudova kniha coby nedělitelný celek slov a obrazů je nezvyklým tvůrčím výkonem. Je na jedné straně nádherným důkazem toho, že člověk může na dlouhou cestu vyrazit i v sedmdesáti a více letech, navíc na kole starém čtyři desítky let. A na straně druhé je to mimořádný cestovatelský deník, ze kterého dýchá – doslova a do písmene – poctivá ruční práce. Ve světě dnešních zmechanizovaných a computerizovaných výrobků věc unikátní.

Na každý pád kniha, kterou je příjemné mít doma a občas si v ní jen tak zalistovat.