Tygr řve a všichni se třesou

(G 362) Tiger Woods vyhrál letos už svůj druhý turnaj a stoupá všemi žebříčky nahoru. Jeho výkony jsou sice trochu jako na houpačce, ale v některých důležitých momentech to s ním mají jeho konkurenti vážně těžké.

Vítězství na Memorial Tournament muselo být pro Tigera sladké jako třípatrový dort z pařížské cukrárny. Vyrovnal totiž Nicklausův rekord 73 vítězství na PGA a navíc právě Nicklaus mu předával pohár pro vítěze. Přitom ještě v sobotu to na výhru nevypadalo. Woods byl na –4, čtyři rány za vedoucím hráčem a navíc právě třetí kolo zahrál nejhůře ze všech. Jenže Tiger jakoby se nabudil touhou právě na tomto turnaji Jacka „pokořit“. A zahrál v neděli skvěle. Ale taky rozhodly jiné faktory – jednak měl pořádný kus štěstí, když míček na šestnácté jamce zapadl po složité ráně z rafu přímo do jamky, a navíc se jeho soupeři více či méně rozsypali.

Když letos na Arnold Palmer Invitational vyhrál Woods po téměř třech letech svůj další, už 72. turnaj, někteří komentátoři zmiňovali, že se na hřišti nesešla ta úplně nejtvrdší konkurence. To ovšem pro nynější Memorial Tournament neplatilo, tady hráli téměř všichni ze špičky včetně světové jedničky Luka Donalda (nakonec 13.), Roryho McIlroye (neprošel cutem) či Phila Mickelsona (po 79 ranách v prvním kole vzdal).

A samotná Woodsova hra místy skutečně připomínala jeho nejlepší časy. Trefoval například s naprostou jistotou grýny v regulaci. Na druhou stranu mu ale nepadaly do jamek některé paty, z birdie šancí často zůstal vždycky jen par. Woods proto také nad konkurenty nevyhrál nějakým rozdílem třídy, resp. pěti a více ran (což se v minulosti stávalo), ale po dramatickém boji a poměrně těsným rozdílem dvou ran. Vyhrál i proto, že nedělal závažné chyby. Platí to jednoznačně ve srovnání s výkonem Spencera Levina, který turnaj po třech dnech vedl se skóre –8, aby nakonec skončil na děleném čtvrtém místě se skóre –5. Levin stejně jako už letos jednou celou situaci psychicky nezvládl, bojoval hlavně sám se sebou.

I on přitom cítil na zádech Woodsův tygří dech, a to mu na psychice nepřidalo. Kdo si ale na „Tiger-efekt“ může nejvíce stěžovat, je určitě Rory Sabbatini. Ten už opravdu sahal po vítězství, když mohl přímo ve flajtu vidět, jak se Levin propadá. Jenže i Sabbatini se přiznal, že po ohromujícím řevu z šestnácté jamky věděl, že se „něco děje“. A následně právě šestnáctku zkazil, čímž uvolnil cestu Woodsovi. Vědomí, že na vás útočí Tiger, je určitě tak svazující, že mu může odolat jen hráč s naprosto „hroší“ psychikou (pro mne je takovým třeba Angel Cabrera). Nikomu taky nemůže být příjemná skutečnost, že vedete turnaj, hrajete skvěle, jenže diváci vám zdaleka tak netleskají jako Woodsovi a není jich podél fervejí tolik. Jestliže se ve fotbale říká, že fandící publikum je dvanáctým mužem v poli, pak v golfu jsou přející davy jedna až dvě rány k dobru. A Woods má diváky na své straně vždy.

Woods si byl dobře vědom, že mu zahrálo do karet i to pověstné štěstíčko. Sám se hned po turnaji přiznal, že nečekal, že mu míček na šestnáctce spadne do jamky. Jenže jak se říká: štěstí přeje připraveným. Nebo taky: štěstí je potřeba jít naproti. Woods byl „připraven“ a „šel štěstí naproti“ v tom smyslu, že čtvrté kolo hrál skvěle, i přes některá zaváhání stále neztrácel kontakt se špičkou pole. Navíc na osmnáctce dokonce zahrál birdie, čímž vše zpečetil. To už byl psychicky naprosto nahoře, to byl ten jeho zabijácký instinkt a vítězný tah na bránu. Vyniká to při srovnání se třetím kolem, kde osmnáctku zahrál za bogy nebo s prvním, kde na této jamce dokonce zahrál dvě na par.

Pokud bychom byli optimisté, můžeme říct, že Woods ještě letos urve alespoň jeden major turnaj. Má přece tři šance. Pokud budeme věci vidět reálně, pak šanci má, ale bude to mít těžké. Palmerovský i nicklausovský turnaj Woodsovi vždycky seděly, vyhrál je už mnohokrát v minulosti a tudíž měl na obou vyšší šance. Woods má i přes rostoucí formu a dvě letošní vítězství na svém kontě i pár neúspěchů – jednou neprošel cutem a dvakrát skončil až dělený čtyřicátý, přičemž jednou právě na majoru, na Masters.

Je dobré také vědět, že naposledy vyhrál Woods dva majory v roce 2006, pak letech 2007 a 2008 následoval každý rok „jen“ jeden. Jestliže v nejlepších letech vyhrával sedm až devět turnajů ročně, pak tahle čísla se už asi opakovat nebudou. Woodsovi je třicet šest, je určitě za polovinou své vrcholové profesionální dráhy, možná teď nějak začíná její závěrečnou třetinu (profesionálem je od roku 1996).

Ale v každém případě: Woodsova vítězství jsou vždycky z pohledu diváka úžasná, protože v přímém přenosu sledujeme, jak se někdo snaží překonat to nejlepší, co dosud tahle hra poznala a viděla. Je to takové vylézání na golfový Mount Everest a ještě o něco výše.