Kolik dýchavičných je mezi (vrcholovými) cyklisty?

(CYKLO) Letos v březnu jsem chytil zánět průdušek, a protože na jaře mi zároveň začíná pylová sezóna, vše se sečetlo a z mých průdušek se stala chrčící, dýchavičná harmonika. S bídou jsem ujel dvacet kilometrů, v podstatě jsem nemohl sednout na kolo.

Po návštěvách obvodního lékaře jsem napochodoval ke svému alergologovi a ten mi předepsal lék na astma. Dýchátko, ze kterého jsem si dvakrát denně stříknul do plic. Po relativně krátké době se mé průdušky zlepšily, byť alergie samozřejmě dále přetrvává.

Dnešní doba přeje snadnému přístupu k informacím, tudíž jsem si o astmatu našel fůru textů na internetu. S překvapením jsem zjistil, že touto vcelku nepříjemnou nemocí trpí také hodně sportovců, najmě vrcholových cyklistů a běžkařů. Zaradoval jsem se: vida, tak ono se s tím dá sportovat, a dokonce i na té nejvyšší úrovni!

Selský rozum mi to však stále moc nebral, protože k špičkovému výkonu potřebujete mít dokonale zdravé tělo a právě cyklistika je sportem, který musíte „udýchat“. Což astmatik rozhodně není. Mé podezření mi pak potvrdil i kolega, který se cyklistikou zabývá profesionálně: „Nikdo neví, jak to s těmi sportovci-astmatiky je, protože léky se mohou používat i u zdravého člověka k tomu, aby se mu zvýšila kapacita dýchacího ústrojí…“ Navíc jsem našel i informaci, že u cyklistů či běžců-lyžařů je prý astmatiků až polovina! To už mi připadá velmi nepravděpodobné – internet je sice zdrojem kvantitativně nedostižným, ale co do kvality informací je to všelijaké.

Nicméně na to, že některé preparáty určené astmatikům jsou využívány (či spíše zneužívány) v oblasti vrcholového sportu s cílem zvýšení výkonu, bych si docela vsadil. Pokud týmy obklopující špičkové sportovce našly v tomto směru určitou skulinu v legislativním rámci, res. ve sféře tzv. povoleného dopingu, určitě ji využili.

Všechny tyhle skutečnosti ve mně vyvolaly ambivalentní pocity. Představil jsem si na jedné straně ty jedince, kteří skutečně trpí astmatem, tato nepříjemná nemoc je omezuje v jejich životech a mnohdy jim znemožňuje i sportování. A na straně druhé se mi vybavili „takytrpící“ sportovci-chytráci, jejichž astma je pouze fingované a vše jim slouží jen k diskutabilnímu zvýšení výkonu. Připadá mi to jako podvod a téměř znevažování nemocných a obraz takového sportovce je mi jeví velmi nelichotivým.

Ale musím beztak přiznat, že vrchlová cyklistika pro mne po všech dopingových aférách ztratila jistý půvab. Aniž bych chtěl, skoro automaticky si při sledování některých famózních výkonů ve stoupáních na Giru, Tour či Vueltě kladu otázku: Na co ten chlapec asi jede? Na obyčejný ionťák nebo trochu silnější koktejl? Ale možná jsem nespravedlivý.

Na každý pád mám ale dojem, že byť jízda na kole je vždy jen jedna, propast mezi ježděním pro radost, jízdou cykloturistickou a tou vrcholovou, je dnes skutečně mimořádně veliká. Jakoby to byly dva jiné světy.

P. S. Nejsem ani odborník na danou „astmatickou“ problematiku a je možné, že se mýlím, že uvádím nesprávné informace. Pokud k nim má kdokoli co říct – napište, uveďte věci na pravou míru či poskytněte bližší vysvětlení problému.

Psáno pro časopis Cykloturistika