Čtení o kole 2: Jak vyhrát Tour de France? Zahodit ostatní život.

Bradley Wiggins vyhrál Tour de France v roce 2012 a především o tomhle vítězství napsal knihu nazvanou Můj čas. Vyšla už sice v roce 2013, ale jestli si ji přečtete až teď, nevadí. Je v některých směrech vcelku nadčasová.

Nutno hned zmínit, že Wiggins a jeho vítězství jsou v současné chvíli už lehce překryti jiným jménem a jiným triumfem. Britskou cyklistickou jedničkou je Chris Froome, vítěz Tour de France z roku 2013. Wiggins se na další Tour navíc asi nechystá, jeho výhra z roku 2012 tak patrně zůstane jedinou. Proč, o tom v knize Můj čas, kterou v Česku vydalo nakladatelství Jota, také píše.

Kvůli čemu má smysl si Wigginsovo vzpomínání na jeho triumf přečíst? Především, aby člověk zajímající se o cyklistiku pochopil, jaká cesta vede z výhře na Tour de France. Z Wigginsova textu to vyplývá jednoznačně: sebelépe vybavený a natrénovaný jedinec nemá šanci, pokud nemá za sebou silný tým spolujezdců a pokud tento tým není trenérsky a manažersky dobře veden. I proto je Tour dnes prakticky jen týmovou soutěží.

Tým Sky, se kterým Wiggins vyhrál, měl silné finanční zázemí a byl řízen podle jasně definovaného plánu, který vycházel z vědeckých metod tréninku. Tréninkové objemy byly nalinkovány díky detailnímu počítačovému rozboru a nic nebylo ponecháno náhodě. Byla to strojová cesta za výhrou. Ta však byla podpořena i nezbytnou dávkou štěstí, bez níž to prostě nejde. Wiggins sám dává rok 2012, ve kterém mu prakticky vše vyšlo (vyhrál i olympiádu v Londýně), do kontrastu s rokem 2010, kdy se mu vůbec nedařilo. Něco podobného pak potkalo i Chrise Froome ze Sky v roce 2014, kdy měl oproti roku 2013 smůlu a několikrát spadl.

Základem Wigginsova triumfu 2012 byla také dodržená strategie týmu, která mimochodem už tehdy nadaného a dobře natrénovaného Frooma poněkud „zkrouhla“ a přisoudila mu roli dvojky. Wigginsovi tehdy sedl i charakter trati, v němž byl velký prostor pro jeho časovkářské přednosti. Sám také přiznává, že se tak soustředil na cestu za výhrou, že naprosto upozadil svoji manželku, děti a ostatní život a jen trénoval. Žil jen pro Tour, začal už na začátku podzimu 2011 a vydržel až do závodu v červenci rok na to.

Wiggins je ovšem trochu jiným sportovcem, než byli největší legendy silniční etapové cyklistiky jako Merckx, Hinault a další. Tito jezdci vyhrávali pořád, ale Wiggins se společně se svým týmem soustředil na jediný cíl: aby britský tým s britským jezdcem poprvé vyhráli Tour. A když ho dosáhli, zákonitě přichází otázka, co dál. Wiggins sám v knize přiznává, že neví, zda bude ochoten najít znovu motivaci podstoupit tu strašlivou tréninkovou řeholi a dřinu.

Následující vývoj také potvrdil, že Wigginsův triumf byl fantastickým rokem jednoho závodníka, zářivou kometou, která se ale po svém zenitu energeticky začala zákonitě vyčerpávat. Wiggins se na Tour 2013 ani 2014 nepřihlásil a dobrovolně předal pozici britské cyklistické silniční jedničky Froomovi. Wiggins možná trochu postrádá mentalitu jmenovaných sportovců (ale i dalších legend typu Federera, Woodse, Jágra atd.), kteří v kariéře šli stále za výhrami. Na mnoha místech knihy se stále označuje za „normálního člověka“ a nepokládá se za fenomenálního sportovce. Titul prvního britského vítěze Tour mu nikdo už nevezme, ale je možné, že Chris Froome ho v jejich počtu překoná.

Současná cyklistika se stále nemůže zbavit dopingového cejchu a Wiggins se i tomuhle tématu věnuje. A je to i jedna z nejzajímavějších částí knihy. Píše tu totiž, že on by nemohl dopovat proto, že prostě celé jeho okolí v Británii by ho po takovém průšvihu zatratilo, vyřadilo ze seznamu. Zatímco v jiných zemích je dopingový hříšník vzat docela rychle na milost a opět ho všichni adorují (viz Contador), tohle je v Británii prostě nemožné.

Čtenář si v tu chvíli uvědomí, že Britové mají vůči sportu obecně jiný postoj, daný tím, že právě na jejich půdě se většina moderních sportů zrodila. A to z touhy po čistém, férovém poměření sil. Duch fair play proto koluje v žilách Britů určitě víc než v jiných zemích a Wiggins to na velmi emocionálně pojatých pasážích o dopingu dokládá.

I když upřímně – dnes si člověk v případě vrcholných cyklistů nemůže být skutečně nikdy ničím stoprocentně jist. Ale pro tuhle chvíli to Wigginsovi docela věříme.